Laos..
Hranice Vietnam - Laos (Dien Bien Phu - Pang Hoc)
Už jen přejezd samotných laoských hranic nám připravil velký zážitek. Četli jsme, že už na vietnamské straně se nás celníci budou snažit oškubat o několik dolarů na úplatcích. Opak byl ale pravdou. Vietnamskou hranici jsme bez problému projeli, díky čemuž jsem s rozpaky brala od celníka pas, jestli mu něco dát, či nedat, až na mě vykuleně čuměl, co dělám.
Co si ale nevzali vietnamští celníci, nestyděli se za ně vybrat jejich laoští kolegové. Dokonce měli tu drzost rozdělit formality mezi 4 okýnka a na každé okýnko si nalepit papír, kolik berou jako úplatek. A protože byl víkend, brali místo 1 dolaru rovnou 2 dolary. Chuděry..
Muang Khua
Náš první laoský cíl byla vesnička Muang Khua. Po strastiplných dvaceti hodinách cesty z Hanoje jsme vzali první hostel, který byl k mání za 65 tisíc kipů (200 kč). Chvilku jsme si odpočinuli a vyrazili jsme na průzkum vesničky. Ve vsi bylo docela mrtvo, občas jsme jen viděli místní děcka koupat se v řece Nam Ou. Spatřili jsme i místní mládežníky, jak se navzájem drhnou v řece kameny. Jinak to na vsi vypadalo, jakoby se tam zastavil čas.
Vesnička Muang Khua
Loďkou do Nong Khiaw
Další ráno jsme se chtěli dostat do nejturističtějšího městečka Luang Prabang. Zvolili jsme nejdražší, ale i nejkrásnější možnost - loďkou po řece Nam Ou do vesničky Nong Khiaw. Celá plavba trvala 4 hodiny a stála nás mastných 300 tisíc kipů (900 Kč). Ale za tu cenu jsme byli svědky opravdu nádherných scenérií a měli jsme možnost pozorovat život kolem řeky.
Plavba po řece Nam Ou
V Nong Khiaw jsme měli tu čest se poprvé setkat s místním zvláštním způsobem dopravy. Autobusové nádraží se v Laosu nachází až několik kilometrů za městem, někdy 4 km, v hlavním městě Vientiane jsme jeli snad 17 km za město na autobus. Nevím, kdo to vymyslel, snad nenasytní taxikáři a tuktukáři, kteří na tom musí profitovat nejvíce. Samozřejmě, jak viděli turistu, tak si cenu za tuktuk pořádně nadhodili. Nejvíc nás otrávilo, že místní je v tom ještě podporovali a schválně schovávali, kolik platí, abysme náhodou neplatili méně.
Až časem jsme četli, že se z vesničky Nong Khiaw dají podniknou malebné horské výlety. Mrzí nás, že jsme v Laosu nevyrazili na nějaký trek. Celkově jsme pár věcí v Laosu špatně naplánovali. Jak se někdy vyplatí plánovat trošku dopředu a ne ze dne na den, jak to děláme my.
Luang Prabang
Musím uznat, že je to asi to nejkrásnější městečko, kde jsem kdy byla, opravdová perla Laosu. Luang Prabang láká tolik lidí, že má vlastní letiště, většina turistů přiletí pouze sem a navštíví tak v této nádherné zemi jen tenhle koloniální klenot. I když se to tady tváří tak přehnaně turisticky, místo vyzařuje příjemnou atmosférou. Tohle bývalé královské sídlo nabízí celou škálu služeb, od masáží, přes stylové francouzské restaurace, dá se tady třeba i projet na slonovi. Prostě když máte peníze nabízí oblast mnoho zábavy.
Marek se pak stejně musel jít porozhlídnout po něčem po svých. Obešel pár hotýlků, až našel jeden cenově přijatelný za 80 tisíc kipů (240 Kč) a mohli jsme se konečně stěhovat. Po menším odpočinku jsme za tmy vyrazili na večeři. Šli jsme přeš večerní market, až jsme odbočili do jedné postranní uličky, kde nabízeli velmi levné pouliční jídlo. Paradoxně jsme se zde v nejturističtější oblasti najedli levněji, než ve zbytku země. Jídlo tady bylo prodáváno formou bufetu, každý si do mističky nabral co hrdlo ráčilo za 10 tisíc kipů (30 Kč) a milí prodejci pokrm ještě i ohřáli. Na výběr byla celá škála jídel od nudlí, rýže, přes bramborové pokrmy, různě upravovanou zeleninu, až po maso.
Každodenní večerní hody v Luang Prabang
Další den jsme vyrazili do neskutečného hicu, na obligátní obhlídku. V Luang Prabang zůstalo dochováno 32 chrámů, z původních asi 64. V ulicích je proto k vidění plno mnichů a mníšků. Brzy ráno zde bývá obřad, při kterém mniši dostávají od místních jídlo. Tuto událost ale prý chodí sledovat tolik turistů, že mají mniši foťáky skoro až v pr..
Toulky po Luang Prabang
Cestou jsme pokračovali kolem královského paláce, kde se nalézá i národní muzeum a krásný chrám Haw Pha Bang. Poslední laoský král Sisavag v paláci sídlil až do roku 1975, dokud ho nevyhnali komunisté, kteří jsou v čele země doteď.
Chrám Haw Pha Bang
Chrám Xieng Thong
Vodopády Kuang Si
Večer jsme se vydali k pagodě Phu Si, která leží na kopci a odkud se pozoruje nezapomenutelný západ Slunce nad řekou Mekong. Bylo tam tolik lidí, že pagoda spíše sloužila, jako tribuna a každý se musel s řekou vyfotit, nebo si pořídit selfíčko. Já taky žee.
Západ Slunce v Luang Prabang
Vang Vieng
Městečko Vang Vieng už má svou slávu bohužel za sebou. Není to tak dávno, co tady proudily davy mladých, jen aby se projeli na nafukovací duši po řece. To kvůli čemu tady všichni mířili, byly bary rozeseté kolem řeky, kde se dalo koupit nepřeberné množství alkoholu. Už tak veselé není, že tady při těchto radovánkách zemřelo pár desítek turistů, takže se bary na příkaz vlády musely zavřít. Projet se po řece na obří duši stále lze, ale bez alkoholu už to tolik lidí netáhne, takže městečko zeje prázdnotou.
Přijeli jsme tady odpoledne a druhý den ráno jsme odjížděli, takže jsme tady mnoho neviděli. V okolí se dají ale podniknout velmi pěkné výlety na jeskyně a v některých se dá dokonce koupat. Po procházce městem jsme se rozhodli jít k jeskyni Lucy, která měla být podle cedule 1 km. Cestou jsme stejných cedulí potkali nejméně tři a šli jsme asi hodinku. Doprovázel nás ale místní pes, který se pořád otáčel, čekal na nás a pořád nás popoháněl dopředu. Aspoň nás vedl správnou cestou. Cestou jsme minuli pahorek, ze kterého se dá pozorovat krásný západ Slunce, ale byl placený. Jak si někdo může zpoplatnit cestu na kopec? U jeskyně jsme zjistili, že je zatopená vodou a neměli jsme plavky, takže jsme se otočili a šli jsme zpět - už bez psa. Zapadli jsme pak v restauraci u řeky a po dlouhé době jsme si dali dobré jídlo - Marek měl řízek. Pokochali jsme se zapadajícím Sluncem, vypili pár piv a za tmy jsme šli domů - na hotel.
Toulky po Vang Vieng
Vientiane
Naším dalším zastavením se stalo hlavní město Vientiane, kde jsme strávili 2 noci. Důležité bylo koupit lístky do centra města a ne na autobusové nádraží, které je mnoho kilometrů za městem a pak bysme se nedoplatili za tuk tuka. O tomto hlavním městě jsme četli, že je to největší vesnice na světě, protože zde nejsou žádné výškové budovy. Doslovně znamená překlad slova Vientiane, město santalového dřeva.
Ubytovaní je tady ale hrozně předražené, oproti zbytku země. Nakonec se nám podařilo najít si pěkný hotýlek, který vlastnil nějaký cizinec a pěkně peskoval svůj personál. Chvilku jsme si odpočinuli na pokoji a vyrazili jsme do víru hlavního města. Až za šera jsme došli k řece Mekong, která odděluje Laos od Thajska a zrovna v zemi panovalo takové sucho, že věřím, že by bylo možné řeku v pohodě přebrodit a dojít téměř suchou nohou do Thajska.
U řeky již trhovci chystali své zboží na noční market a opodál na nábřeží cvičili místní každého věku a pohlaví aerobik. Což bylo velmi vtipné, vidět v komunistické zemi, pod komunistickými vlajkami, jak se vesele cvičí. Ale nejvtipnější byla cena 10 Kč za lekci.
Srp, kladivo a aerobik
Další den jsme se chtěli polepšit se vstáváním, ale i když jsme si přivstali, museli jsme dlouho řešit hotel, protože ten náš už neměl volné pokoje. Ve vedlejších hotelích byly podle diskuzí na internetu štěnice. Jak je někdy těžké vybrat hotel. Nakonec jsme vzali jeden za 140 tisíc kipů (420 Kč), ale aspoň měl nové zařízení. Ubytování bylo konečně vyřešeno, několik hodin zabitých a mohli jsme konečně vyrazit na místní zajímavosti.
Z nedalekého autobusového nádraží nás místní navedli na autobus, který mířil přímo do Buddha parku. Cestou jsme míjeli i hranici s Thajskem, která vede přes most přátelství. Vstup do parku byl lidových 5 tisíc kipů (15 Kč) a park byl opravdu zajímavý. Park tvoří přes 200 buddhisticko-hinduistické soch, které před 60 lety nechal postavit místní mnich Luang Pu. Jeho ideu bylo spojit tyto dvě náboženství v jedno. Parku dominuje tři patrová stúpa, na kterou se dá vyjít až nahoru a pozorovat celý park, jako na dlani.
Buddha park kousek za městem
Cestou z autobusového nádraží jsme se stavili do nejstaršího chrámu ve městě, který zároveň slouží jako muzeum - wat Si Saket. Měli jsme štěstí, protože jsem přijela zrovna skupinka Číňanů, což jsou nejhorší turisté, na které můžete narazit. U každé blbosti se fotí neskutečně dlouho a rovnou si fotky hází na svoje čínské sociální sítě (fejsbuček jim vláda zakázala) a znemožňují prohlídku.
Wat Si Saket
Kolem prezidentského paláce, který mi Marek zakázal fotit, jsme to vzali na hotel. Před prezidentským palácem totiž hlídkovali policajti a netvářili se zrovna přívětivě. Večer jsme se šli podívat do vyschlého koryta Mekongu, kde byly postaveny různé sochy z říčního písku. Škoda jen, že sochy se už nacházely v dost poničeném stavu. I přes nápisy a zábrany na sochy místní stejně lezli. Asie no, tady jsou zákazy na každého krátké.
Sochy z písku ve vyschlém korytu řeky Mekong
Thakhek
Thakhek je další sídlo ležící na řece Mekong s centrální části Laosu. Z Thakheku mnoho lidí vyráží na několikadenní okružní jízdu, jejichž cílem je jeskyně Kong Lo. My jsme se ale rozhodli tuto část vynechat, protože jsme viděli 2 krásné a mohutné jeskyně ve Vietnamu, což by asi Kong Lo netrumfla.
Tady jsme udělali naši největší plánovací chybu, místo toho abychom si vzali noční bus z Vientiane do Pakse, jsme zabili 2 dny úplně zbytečně. Z hotelu ve Vientiane jsme odjížděli ráno a tuktuk s námi uháněl půl hoďky, daleko za město. V 10 hodin jsme konečně vyjeli a s jednou malou přestávkou jsme se dokodrcali do cíle ve 4 hodiny odpoledne.
A začal boj s tuktukářema. Nejvíc nás naštvalo, že jsme chtěli zastavit přímo v centru města, kde místní vystupovali, ale né. Turisti se museli dovézt na 5 km vzdálené autobusové nádraží, aby platili za tuktuka. A že to tady byla opravdu mafie. Jeden starý dědek, který uměl anglicky, to tady celé vedl. Řekl, který tuktuk pojede a za kolik a nechtěli smlouvat ani za nic. Když jsme šli za jiným tuktukářem, tak něj řval, ať se s námi nebaví, že raději chudák ujel. Ze 100 tisíc kipů (300 Kč) za 4 osoby jsme nakonec uhádali 80 tisíc kipů (240 Kč) za 6 osob. Byl to boj. A nakonec, aby mě ten boss dorazil mi ještě donesl hnusnou, okopírovanou mapu a říká 5 tisíc kipů (15 Kč) a smál se na celé kolo, že ji mám teda nakonec zdarma. Mapa obsahovala mimo jiné a reklamu z půjčovny skútrů.
Ve městě jsme dlouho pochodovali a hledali hotel, ale nemohli jsme na nic narazit. Nakonec jsme vzali komunistický hotel Mekong, který měl mít vanu. K mojí hrůze byla rezavá, ach joo. Pak jsme šli hledat něco na jídlo. Našli jsme sice plno stánků, ale s nějakým pochybným masem. Oblíbenými pochoutkami jsou zde veverky, krysy, netopýři a mnohé další chuťovky. Hlad jsme zahnali alespoň rotti - indickou plackou, plněnou vajíčkem a kondenzovaným mlékem. Zní to hnusně?
Ráno jsme vyrazili do 333 kilometrů vzdáleného Pakse. Že to bude nekonečná, čtrnácti hodinová jízda jsme tedy fakt nečekali. Na autobusovém nádraží jsme se dozvěděli, že nám autobus ujel před nosem a další jede za 2 hodiny. Když konečně nás diskobus přijel, coural se nekonečně dlouho s milionem zastávek do 130 km vzdáleného Savannakhetu. Tady nás poslali sednout si na další bus. Když už jsme se tady půl hodiny pekli ve vlastní šťávě, šli jsme zjistit, co se děje. Autobus prý pojede až za 2 hodiny! No super! Čas naštěstí docela rychle utekl, jen jsme měli totálně narvaný bus. Ale mohli jsme být rádi, že normálně sedíme, protože plno lidí sedělo v uličce, na malých, plastových židlích a zbytek se mačkal ve předu, ve stoje. Zase jsme co kousek zastavovali, protože proč by hromadně vysedlo víc lidí, když za 100 metrů je to vysadí přímo u baráku. Pak začali místní něco řvát, asi že mají hlad a autobus zastavil. Prasata jedny si nakoupili žrádlo do busu, nějaké hnusné maso a rýži a jedli to přímo rukama. Když dojedli, utírali si mastné ruce do čeho se dalo, do rýže, kterou pak snědli, do závěsů, nebo i do sedaček. No to byla jízda, kterou nám ještě zpříjemňovala místní uječená hudba.
Pakse
Do Pakse jsme dojeli až po 11 večer, kde už samozřejmě čekaly tuktuky, které nás úplně zmožené dovezla za 30 tisíc kipů (90 Kč) kousíček na hotel. V hotelu už byla tma, ale před hotelem se poflakovala místní mládež a tak začali něco řvát, až nám konečně někdo otevřel. Ale stejně jsme dostali seřváno, proč jsme nepoužili zvonek. Konečně postel, tak rádi jsme ji viděli, jako snad nikdy.
Ráno jsme polehávali do oběda a potom jsme dostali špatný nápad, že si projdeme město. V tom největším a nejpekelnějším vedru jsme se zmohli pouze na to, že jsme si koupili nanuky, došli jsme pár set metrů do chrámu Wat Luang a přes pár návštěv klimatizovaných obchodů jsme fičeli zpět na hotel.
Chrám Wat Luang v Pakse
Bolavenská planina
Bolavenská planina má díky nadmořské výšce, okolo 1000 metrů nad mořem, úžasné klima, není tady takové vedro a je zde plno zajímavostí. Pěstuje se tady prý nejlepší káva na světě, je zde možnost na vlastní kůži okusit laoský venkov a můžete objevovat plno vodopádů.
Další ráno jsme se sbalili, nachystali jsme si do malého baťůžku věci na pár dní a vydali jsme do místní půjčovny skútrů. Nejznámější je tady půjčovna Miss Noy, kterou vlastní sympatický Francouz se svou laoskou manželkou, kde je možné si nechat i krosny. Ochotně nám vysvětlili, kde se dá zajet, dostali jsme instrukce, kde spát, kde se nekoupat, kolik platit za opravu píchlé pneu a hlavně mapu celého okruhu. Skútr jsme si půjčili poloautomat, tak se aspoň Marek naučil něco nového. Nevýhodou je, že všichni dostanou stejnou mapku a stejné info, takže na každém místě narazíte na turisty. Je pravda, že každý navštíví jiné místa, ale určitě budete potkávat pořád ty samé tváře. Ale zatím tady davy turistů nejezdí.
Jako první jsme zastavili u vodopádu Tad Pasuam, tad znamená vodopád. Součástí celého areálu byla i ukázková vesnička s muzeem. Ale stejně to nebylo nic moc zvláštního, jen šlo vidět, že zde cestovní kanceláře vozí své klienty.
Tad Pasuam
Dále jsme se zajeli na vyhlášenou kávu do Katu homestay. Pan Vieng prodává pouze prvotřídní organickou kávu, dokonce je u něj možná prohlídka jeho plantáže. Dozvěděli jsme se, že existuje více druhů kávy, než arabica a robusta, ale i liberica, která je ještě o něco méně kvalitnější. Každý druh kávy roste na jiné rostlině. Pro zajímavost je káva, za ropou, druhá nejprodávanější komodita na světě. Vietnam je druhým největším producentem kávy na světě, ale neprodukuje kvalitní kávu.
Pan Vieng si nedávno pořídil cibetky, aby rozšířil sortiment kávy i o tu nejdražší na světě - cibetkovou. Cibetka palmová je speciálně chována, aby pojídala červené kávové bobulky a jakmile projdou jejím trávícím traktem, výsledná hovínka se sbírají a praží se z nich káva. Tajemství je ve fermentaci, která dodá kávě nezaměnitelnou a jedinečnou chuť. Původem tento druh kávy pochází z Filipín, ale už jsme se s tím setkali i na Bali. Často na tuto kávu narazíte pod pojmem Kopi Luwak. Vtipné bylo, že pak Vieng neměl ani páru o výsledné ceně. Škoda, že jsme s ním nedomluvili nějaký kšeft.
Malý Vieng s malými cibetkami
Na doporučení Francouze z cestovky, jsme se vypravili na čtvrtou odpolední do Tad Lo Lodge, kde vlastní 2 slony, abychom se zúčastnili zadarmo koupání těchto krasavců. Přesně ve 4 tito obři nakráčeli do řeky a na další půlhoďku se tam začali pořádně rochnit. Nejprve je jejich mahauti (vodiči) drhli botami na zádech a balancovali na nich, jako na sufru. Pak je ve vodě nechali samotné a sloni tam spolu různě blbli, jako by na to byli cvičení. Skvělé podívání!
Koupání slonů v Tad Lo Lodge
Večer jsme si už jen užívali výhledu na řeku, z houpacích sítí, umístěných na naší terase a zaposlouchávali jsme se do šumění nedalekého vodopádu Tad Lo. K tomu jsme popíjeli místní pivo Lao beer a byli jsme velmi spokojeni s tímto dnem.
Naše ubytování Sailomyen v Tad Lo
Následující den jsme nijak nepospíchali, v klidu jsme posnídali, pofotili okolí a na rozloučenou jsme od paní domácí dostali buddhistické náramky pro štěstí, které doteď nosíme. Poté jsme se vydali k vodopádu Tad Suong. Cestou jsme docela bloudili, ale našli jsme to, jen bylo škoda, že byl vodopád vyschlý. Ale není se čemu divit, když období dešťů mělo teprve přijít. Marek si tam alespoň vyfotil nohy a mohli jsme pokračovat dál
Vodopád Tad Suong
Bohužel jsme kvůli nepřízni počasí museli změnit plány a naši návštěvu na Bolavenské planině zkrátit. Projeli jsme pouze tzv. malý okruh, měřící přibližně 180 km. Provázely nás vydatné přeháňky a nedařilo se nám před deštěm ujet. Měli jsme několik zastávek, abychom se před deštěm schovali, ale stejně nás pak vždycky déšť dohnal. Prognózy na další dny taky nebyly přívětivé, takže jsme se rozhodli okruh zkrátit a další den se vydat k chrámu Wat Phou.
V úkrytu před deštěm jsme měli společnost..
Tento den jsme stihli ještě navštívit asi nejslavnější vodopády v oblasti, Tad Fan. Už od vstupu do areálu nás vítaly místní prodavačky, ať jdeme nakoupit zrovna do jejich stánků. Okolí vodopádu bylo opravdu nádherné, škoda, že bylo pod mrakem, dalo by se tady i koupat. Celou dolů k vodopádu nás předběhli tak desetiletí kluci s malými harpunami. Pod vodopádem naskákali do vody, začali chytat malé rybky, které si později přímo u vodopádu, na ohýnku, opékali.
Vodopád Tad Fan
Večer jsme si ustlali na půdě u místních, kterou pronajímají turistům na spaní. Společnost nám dělal francouzský pár, společně jsme povečeřeli, zahráli si karty a nasmáli se mojí blbé angličtině.
Ubytování u místních
Wat Phou je zatím dost opomíjený skvost Laosu. Chrám leží asi 45 km od Pakse v provincii Čampasak, která je považována za kolébku khmérské civilizace. Zdejší místo bylo osídleno ještě dávno před nástupem khmérské civilizace, ale památky, které se zde dochovaly jsou ryze khmérské. Památka už je zapsaná v seznamu UNESCO, takže už i zde započaly opravy.
Vstup 50 tisíc kipů (150 Kč) přišel Markovi drahý, prý tu nic extra není. Ale mi to přišlo v pohodě, na to, že je to památka unesco a ještě jsme v ceně měli jízdu golfovým vozíkem po areálu. Dole se nacházely severní a jižní palác a nahoře je posvátný pramen, chrám a knihovna. Celá stavba je zajímavá, takový malý Angkor Wat Laosu.
Khmérský Wat Phou
Si Pan Don - Čtyři tisíce ostrovů/Don Det
Poslední laoské zastavení jsme si udělali až těsně u kambodžských hranic. V celé své délce je Mekong nejširší právě v této oblasti. Dosahuje šířky i 18 km. Díky tomu, jak je tady řeka rozlehlá, vzniklo mnoho ostrůvků. Některé jsou dokonce obyvatelné po celý rok - i když je období dešťů a Mekong stoupne o několik metrů. Jedním z takových ostrůvků je i Don Det, kde jsme se i my vypravili.
Ubytování jsme si zase našli přímo u řeky, za 50 tisíc kipů (150 Kč) a ještě se nám to zdálo moc, protože Marek četl, že se zde dalo najít ubytování i za jeden dolar. V době končícího období sucha, kdy je vyrojeno nejvíce hmyzu, byla velmi špatná volba najít si bydlení u řeky. Celý den jsme byli v obležení různých much a komárů, i když jsme večer zhasli na nás nepřestávaly útočit různé létající potvory.
Hlavní atrakcí na ostrovech, což jsme pochopili až na místě, je alkohol. V jakoukoli denní dobu jsme potkávali někoho opilého. Zrovna se ještě konal festival ohňostrojů, proto jsme potkávali i plno ožralých místních. Skupinky domorodců pochodovaly vesnicí s podomácku vyrobenými petardami, v hospodách a obchodech jim zadarmo dávali alkohol a oni za to měli přivolat déšť těmito raketami. Všude jsme mohli slyšet jejich ožralý zpěv, bouchání nekvalitní pyrotechniky a hlasitou hudbu. Proto jsme ještě ten den koupili lístky na autobus do kambodžského Kratie. Doprava odsud vycházela ještě dráž než z Pakse. Za cestu dlouhou 220 km jsme platili 48 dolarů za oba (1200 Kč)! Většina turistů odsud míří ale do Siem Reapu na slavný Angkor.
Don Det
ZHODNOCENÍ A KALKULACE
Laos jsme projeli skoro jako z rychlíku za necelých 14 dní od severu, na jih. Četli jsme, jak jsou tady milí a usmívající se lidé. Na to jsme se teda hodně těšili, po zamračeném Vietnamu. Ale většinou jsme se tady setkávali opět se zamračenými tvářemi, neochotou a spíš to vypadalo, že místní lidé nemají turisty zrovna v lásce. Možná se není čemu divit, když jsem většina mlaďochů jezdila jen kvůli alkoholovému obveselení do Vang Vieng.
TOP místa:
Luang Prabang, Vientiane, Bolavenská planina
Laoská kuchyně:
Hlavní složkou laoské potravy je samozřejmě rýže. Často jsme se setkávali i různými druhy mas pečených na grilu, oblíbené jsou i nudle a salát ze zelené papáji a často připravují i ryby vylovené z Mekongu. Marek vyzkoušel masový salát laap, plný bylinek. Celkově nám docela chutnalo, ale nic extra jsme neochutnali.
Útrata:
Za 15 dní jsme oba dohromady utratili 16 122 Kč .
Zase jsme překročili rozpočet, ale už jsme se polepšili a přehoupli jsme se jen o tisícovku. Aspoň jsme byli zase milionáři.
Laos je poměrně levná země, dá se tady levně najíst i ubytovat. Trochu dražší je pouze doprava.
Náš plán cesty:
Pang Hoc - Muang Khua - Nong Khiaw - Luang Prabang - Vang Vieng - Vientiane - Thakhek - Pakse - Bolavenská planina - 4000 ostrovů/Don Det
Fotogalerie z Laosu je zde:
https://www.zonerama.com/ParekvAsii/Album/696037
