Střední a severní Vietnam

Jízda nočním autobusem do Hoi Anu

Hoi An

Po úmorných třinácti hodinách jízdy a po více než pětistech zdolaných kilometrech jsme konečně dojeli do Hoi Anu. Města tisíce lampiónů, města zapsaného v seznamu UNESCO a města vyhlášených krejčích. Příjezd po této krkolomné cestě nebyl nepříjemnější a navíc jsme asi 3 hodiny čekali na volný pokoj. Já jsem po této peripetii padla na postel a do pozdního odpoledne jsem byla mrtvá. Marek zatím zahájil průzkum ostrůvku Cam Nam, na kterém jsme byli ubytování.

Odpoledne jsme se vydali ochutnat místní specialitu White rose - bílou růži. Jednalo se o malé knedlíčky z průsvitného těsta, plněné kořeněnými krevetami, které svým zamotaným tvarem připomínaly právě růži. Recept si tajně střeží pouze jedna rodina, která růžičky prodává do okolních restaurací.

Pak jsme zabloudili na místní trh. Ne nadarmo se říká, že v Hoi An mají nejkrásnější suvenýry. Chtěli jsme si tam koupit hedvábný vak do spacáku, který se u nás prodává nejméně za tisícovku. V Asii mají občas tak špinavé pokoje, povlečení prané naposledy kdoví kdy, tak by se tato věc nejednou hodila. Paní nám dokonce udělala zkoušku na pravost hedvábí, tak až si budete chtít koupit něco hedvábného, budete už vědět, jak na to. Malý kousíček na rubu hedvábí zapálila a když zapalovač dohořel, látka přestala hořet také. Vlákna při hoření smrděla, trošku jako když se pálí vlasy a při hoření na vláknech vznikly černé kuličky, které se po zmáčknutí rozpadly na černý prášek.

Procházeli jsme kolem desítek krejčovských dílniček, kde vám přes noc ušijí cokoli. Oblek, večerní šaty, nic není problém. Dokonce si tady můžete nechat ušít kožené boty, koženou kabelku, vše podle přání. Stačí donést fotku a šikovné vietnamské ručičky už se postarají o zbytek. Konkurence je tady tak velká, nikdo si nemůže dovolit zaváhání, nebo odbytou práci. Dokonce Vám poslíček přímo na hotel doveze rozešité oblečení na vyzkoušení. Hned bychom si něco nechali ušít, ale tahejte pak třeba oblek další 4 měsíce narvaný v krosně.

 Krejčovské dílničky

Alespoň jsem si tam v malé dílničce nakoupila levné oblečení. Srandovní bylo, že paní prodávala a její manžel tam šil. Dokonce mi na počkání zkrátil kalhoty. Trochu jsem se tam rozšoupla a nakoupila plnou tašku oblečení za zhruba 300 korun. Paráda.

Dále jsme se toulali čarokrásnými uličkami, osvěcovalo nás tisíce překrásných hedvábných lampionů. Obdivovali krásné suvenýry, nádherně nasvícené památky a příjemnou všudy přítomnou náladu. Až Marka v této atmosféře nenapadlo nic lepšího, než si zajít na pivo. Našli jsme jednu hospůdku, kde čepovali místní čerstvé pivo Bia Hoi za 3 tisíce dongů (3,5 Kč).

 Krásně nasvětlený noční Hoi An

Druhý den jsme si na našem hotelu půjčili kola, které měli k dispozici zadarmo a vydali jsme se na průzkum historické části městečka za bílého dne. V ulicích se hemžily stovky lidí, že bylo těžké do někoho nevrazit. Také bylo zase vedro k padnutí, proto jsme jen skočili na pivko a honem si odpočinout na pokoj. Ani do moře se nám nechtělo, dokonce jsme za celý náš vietnamský pobyt v moři nebyli a ani nám to nechybělo.

Toulky po Hoi Anu

Večer jsme se zase procházeli uličkami, šla jsem si přikoupit další tašku oblečení a zašli jsme k k místním na večeři. Byla to ulička plná pouličních stánků, všichni prodejci nabízeli to samé v jídelním lístku a taky jen jeden stánek vařil jedno jídlo. Když jsme si objednali něco, co zrovna u našeho stánku nebylo, paní nám pro to zašla do jiného stánku.

Pouliční jídlo v Hoi Anu

Hue


Hue bývalo císařským městem, nachází se tady krásné chrámy, královské hrobky, ale hlavně zakázané město. Zakázané město, neboli citadela se začalo budovat na začátku 19. století na ploše asi 500 hektarů. Ale svou okázalostí se ani nepřibližuje velkolepému zakázanému městu v Pekingu. Z paláce už bohužel moc nezbylo. Z přibližně 160 budov zbylo po velkém odstřelování Američany pouze 10 originálních budov. Bohužel.

V Hue jsme si zarezervovali hotel Four Seasons, ať aspoň jednou v životě spíme v takovém hotelu. Samozřejmě se jednalo o vietnamskou napodobeninu. Všechny hotely ve Vietnamu se chlubily hodnocením na tripadvisoru, tento hotel měl hodnocení 9,4 bodů z 10, což jsme ještě nikdy neviděli. Některé hotely si za kladné hodnocení musí platit, jinak to není možné.

Po příjezdu na hotel jsme dostali welcome drink, jako nějaké celebrity, dále ovoce a nachlazený, vlhký ručníček. Během toho, než vyřídili ubytovací formality (ve Vietnamu Vás hotel musí každý den registrovat), si s námi místní osazenstvo seznámilo, což bylo velmi milé. Ubytovat se s námi na pokoj šla jedna milá slečna, která se s námi na pokoji zavřela a já jsem si říkala, co se bude dít. Zamířila k posteli, kde nám ukázala, jako debilům, kde je peřina, kde vypínač na světla a dále ukazovala, jak se zapíná sprcha. Tohle bylo milé možná až moc. V hotelu ale jinak byli moc starostliví. Po příjezdu mi nebylo moc dobře, dělali různé speciality, ať se mi udělá lépe a kdykoli jsme pak prošli kolem recepce, tak se zajímali, jestli už je mi dobře. To člověk jen tak někde nezažije. Dokonce mi zadarmo udělali večeři, čaj a vůbec se o mě starali jako o vlastní.

Na oběd jsme skočili do nedaleké italské restaurace, kde byl opět špičkový servis, ale i vynikající jídlo. Vždy nás něco takového v Asii potěší. Nebylo to tady ani drahé, domácí ravioly stály 80 korun. Většinou když přijdeme do restaurace, nikoho nezajímáme, musíme se dožadovat pozornosti, požádat o jídelní lístek, pak zase hulákat na obsluhu, ať si objednáme a samozřejmě na sebe musíme upozornit, i když chceme platit. Tady to však bylo jiné, díky za takové podniky.

Po obědě jsme vyrazili na prohlídku města. Ze známých památek jsme navštívili pouze zakázané růžové město. Hue bylo za války hodně bombardováno, škoda že ze samotného zakázaného města moc nezbylo. I tak bylo krásné a liduprázdné. Mnoho rozstřílených budov už opravují, vláda asi konečně pochopila turistický potenciál tohoto místa.

Zakázané růžové město v Hue

Ze zakázaného města jsme se šli projít podél smradlavé Parfémové řeky směrem na trh. Skutečně se místní řeka, obepínající zakázané město, takto jmenuje. Připadalo nám to jako hodně ironický název, protože smrděla už z dálky. Na trhu se nacházel kompletní sortiment věcí, od nádobí, přes oblečení, až po potraviny. Prošli jsme celým trhem, nakoupili jsme ovoce a zamířili jsme k přechodnému domovu.

Trh v Hue

Večer šel Marek vybrat, ať můžeme zaplatit zítřejší výlet na jeskyni Phong Nha. Moc se mu to ale nedařilo, hodinu musel chodit po městě, to jsou teda služby.

Phong Nha

Na výlet jsme jeli pouze v 8 lidech a samí mladí turisti, takže to byla příjemná změna, od jiných výletů, které jsme absolvovali. Opět jsme měli vtipného průvodce, udělali jsme si jedno zastavení v křesťanském kostele. Po 4,5 hodinách jsme konečně dojeli do národního parku Phong Nha - Ke Bang a hned jsme šli na oběd. Všichni jsme si sedli k velkému, kulatému stolu a začali nosit jídlo, až se stoly prohýbaly a jídlo nebylo kam dávat. Nechyběla tady rýže, tuňák, vepřové, zelenina na mnoho způsobů, ale i hranolky.

V tomto národním parku Phong Nka-Ke Bang se nachází i největší jeskyně na světě Son Doong, která má své vlastní mikroklima, mraky, déšť a tak podobně. Pro zajímavost je jeskyně 13x větší než pražský Václavák a místy dosahuje i výšky 200 metrů. Šestidenní expedice do jeskyně stojí asi 3000 dolarů a týdně zde může asi jen 8 turistů. Což je dobře.

Po obědových hodech jsme se nalodili na loďku, kde nás bylo zase jen nás 8 a průvodce a asi 30 minut jsme jeli ke vchodu jeskyně Phong Nha. U jeskyně naše holky, řídící loďku,odkryly střechu, abysme se pořádně pokochali a začaly pádlovat dovnitř. Proplouvali jsme ohromnou jeskyní, místy bylo slyšet jen úžasné ticho a šplouchání pádla. Jeskyně byla krásně nasvícená, opravdu senzační. Dokonce nám průvodce říkal, že je druhá největší na světě, ale kdo ví jestli nekecal.

Po zhruba půl hodince plutí jsme se otočili a jeli zpět. Kousek od východu z jeskyně nám loďka zastavila a my si tak mohli posledních 500 metrů projít po suchu a obdivovat tak krápníkovou krásu z blízka. U vchodu do jeskyně se dalo prý koupat. Ještě, že nám někdo řekl, ať si vezmeme plavky. Po prohlídce jsme si zašli na pivo, do místní restaurace a vyrazili jsme loďkou zpět. Autobus nás pak hodil na hotel, zůstávali jsme ve vesničce do druhého dne, měli jsme v plánu ještě jednu jeskyni.

Jeskyně Phong Nha

Vesnička Phong Nha není moc zajímavá, nachází se tady pár restaurací a pár hotelů, které mají všechny podobnou cenu. V národním parku je však mnoho aktivit, několik volně přístupných jeskyní, raftování, treky a tak dále. Určitě by se tady dala zažít pořádná aktivní dovolená.

Další den jsme se probudili do zataženého dne a vypadalo to na déšť. Taky mělo celý den pršet, ale počasí nám vyšlo. Krosny jsme si do večera nechali na recepci a brzo ráno jsme si půjčili skútr a vyrazili jsme na 30 km vzdálenou jeskyni Thieng Duong, neboli Rajskou jeskyni. Skútr byl nějaký divný, sotva jel a žral jak kráva.

Zaplatili jsme 3 tisíce dongů (4 Kč) za parkování a koupili jsme si vstupenky pro oba za 300 tisíc dongů (360 Kč). Cesta k jeskyni vede asi 1 km po rovince, kde se dá připlatit za jízdu golfovým vozíkem, čehož využívali všichni místní a pak se pokračovalo asi 500 metrů do kopce. Nahoře u jeskyně se nacházela také restaurace, ale vydali jsme se rovnou po schodech dolů do jeskyně. Už při sestupu ze schodů jsme mohli vidět, jak je jeskyně velkolepá a jak je krásně nasvícená. Za naše vstupné je přístupný pouze 1 km, dá se tady ale jít i na delší 7 km trek. V jeskyni jsme strávili hodně času, asi 2 hodiny. Když tam nikdo nebyl, byla to paráda, šlo slyšet jen padající kapky vody a kouzelné ticho. Navíc tady bylo velmi příjemné klima. Když ale zrovna procházela skupinka místních, nebylo o co stát. Pořvávali na sebe přes celou jeskyni, jedli tam, to byla kultura.

Paradise cave - Thieng Duong

Při cestě zpět do vesnice jsme si užívali výhledy na rýžová políčka, špičaté skalnaté výběžky obrostlé zelení a pohledy na bohatou faunu. V této oblasti žijí lidé křesťanského vyznání a proto se tady nacházelo mnoho kostelů a křesťanských hřbitovů, na kterých se dokonce pásly krávy. Národní park nabízel neskutečné scenérie, byli jsme moc rádi, že jsme tady jeli. Určitě to pro nás bylo TOP z celého Vietnamu.

Rozmanité scenérie v národním parku Phong Nha - Ke Bang

Ninh Binh

Do Ninh Binhu jsme dorazili v 6 hodin ráno, autobus nás doslova vyhodil na ulici a pokračoval dále do Hanoje. Vystoupili jsme spolu a Američanem, který s námi bydlel již na hotelu v Hue, byl s námi na výletě v Phong Nha. Nebyl to typický Američan, jeho rodičům se za války podařilo emigrovat do Ameriky, což mu zajistilo úplně jiný život, než v rodném Vietnamu.

Na chvíli jsem se musela po náročné cestě nočním autobusem vyspat a hned poté jsme mohli na snídani. Vyrazili jsme do malé baťůžkářské čtvrti, kde byly asi jen 4 restaurace a pár levných hotýlků. Všichni turisté seděli jen v jedné restauraci, říkali jsme si proč, jestli v těch ostatních je něco špatně. Pak jsme se ale podívali do cestovatelé bible Lonely planet a bylo nám to jasné. Když to doporučí i Lonely planet, tak je vždy zajištěn příchod turistů. Dali jsme si vajíčka a já jsem se šokem zjistila, že jsou kachní. Blee.

Protože chtěli v jediné půjčovně skútrů pas, půjčujeme si skútr od našeho recepčního v hotelu. Skútr se nacházel v tak špatném technickém stavu, že i všechny půjčovny, kde jsme si doposud skútr půjčili, měly své stroje v daleko lepší kondici.

Konečně jsme vyjeli a ani ne po 10 minutách jsme opustili město a dostali jsme se k jezeru Tam Coc. Zde se vyskytovalo bohužel až moc turistů, protože cestovní agentury tady pořádají výlety z Hanoje. Vydali jsme se proto dál a nalezli jsme krásnou pagodu Bich Dong. 

Cesta k pagodě Bich Dong vede přes uličku plnou stánků se suvenýry, přes jezírko, dále kolem chrámu, až se pokračuje nahoru po schodech. Nahoře je další neméně krásný chrám, který je z části zapuštěn do jeskyně. Přes jeskyni jsme prošli směrem nahoru k pagodě, odkud se nám naskytly nádherné výhledy na široké okolí. Marek si ještě vyšplhal na vápencový pahorek na vyhlídku a mohli jsme dál.

Pagoda Bich Dong

Jako další cestu jsme zvolili úzké rýžové chodníčky. Dokázali jsme se tady toulat opravdu dlouho. Projížděli jsme křížem krážem, pozorovali životy místních lidí a hlavně jsme se kochali neskutečnými rozhledy po okolí. Tomuto místu se říká Halong Bay na suchu, kde se nachází stejné pahorky jako zde, jen s tím rozdílem, že jsou zapuštěny do moře. Tohle místo nás zaujalo více, než celá slavná zátoka.

"Halong Bay na suchu" a naše další TOP 

Dalším naším cílem byla vyhlídka na celé okolí Hang Mua. Na chvíli jsme se zapotili, než jsme to našli a museli jsme se pár krát ptát na cestu, ale zvládli jsme to. Na vyhlídku vedly od chrámu úmorné schody, lemované dračím zábrádlím. Vydrželi jsme se kochat výhledy zase dlouho, Jedinou maličkou kaňkou bylo škaredé počasí, ale tento sychravý opar měl také své magické kouzlo.

Krásné výhledy z vyhlídky Hang Mua

Další ráno jsme chtěli pokračovat do zátoky Halong Bay. Recepční nám napsal adresu, odkud nám pojede autobus do města Hai Phong. Asi byl na vzkazu i nějaký vtipný komentář, protože všem, komu jsme to ukázali, se strašně smáli. Hlavní ale bylo, že jsme se na toto místo skutečně dostali. Narazili jsme zde na příjemnou babičku s dědečkem, kteří nám poradili, kolik bude autobus stát, stopli nám ho a s úsměvem nám pak mávali na cestu. No vida, že se i mezi zamračenými Vietnamci našli výjimky.

Halong Bay

Z města Hai Phong jsme pokračovali cestovkou nejprve autobusem, poté rychlou loďkou a nakonec jsme po další cestě autobusem dorazili do městečka Cat Ba na stejnojmenném ostrůvku v zátoce Halong Bay.

Našli jsme si tady krásné ubytování s balkónkem a výhledem na moře za 5 dolarů, kde jsme prolenošili celý další den, protože tady bylo moc krásně. Ke štěstí nám stačil pouze tento výhled :)

Výhled z našeho hotelového pokoje v městečku Cat Ba

Další den jsme konečně vyrazili na prohlídku ostrova. Půjčili jsme si skútr a jeli jsme objevovat krásy ostrova. Ostrov Cat Ba je docela maličký, velkou část tohoto ostrova zabírá národní park, do kterého už nám bohužel nevyšel čas zajít.

Jako první jsme zastavili u Hospital Cave - jeskyně, kterou si za války Američané přestavěli na nedostupný bunkr, ve kterém měli ukrytou nemocnici. Docela mě z tohoto místa mrazilo, při představě, kolik lidí zde položilo životy kvůli nesmyslné válce. Na už na hrozivé atmosféře přidávaly problikující světla a zvuk vrtaček, protože u vstupu do jeskyně něco opravovali.

Hospital cave - jeskyně přestavěná na nemocnici

Dále jsme zamířili na sever ostrova, do přístavu Ben Pha Gia Luan, s plánem půjčit si kajak, anebo podniknout výlet po zátoce lodičkou. Jsou nám ale nabídnuty docela vysoké ceny, proto jsme se přesunuli na opačný cíp ostrova, do přístavu Ben Tau. Tady nám nabídli už přijatelnou cenu za půjčení kajaku - 150 tisíc dongů (180 Kč) na půl dne. Bylo rozhodnuto a vydali jsme se na kajaku na moře. Pro mě to byl první zážitek na tomto pekelném stroji. Ale když pominu počáteční velký strach a smradlavé moře plné odpadků, tak to byl opět další skvělý zážitek.

Z tohoto místa je možno podniknout  výlet na mnoho míst. Dokonce si kajak můžete půjčit i na několik dní a přespat tak na některém z mnoha ostrůvků v zátoce. Na kajaku se dá dojet na krásné liduprázdné pláže, dá se doplavit k mnoha jeskyním, ale dá se taky jen tak si to projet, což jsme zvolili i my. Vyrazili jsme k plovoucí vesničce, kde nemálo lidí obývá primitivní domečky, které si jen tak plují na moři pomocí plastových barelů, nebo mohutných polystyrenů. Snad u každého obydlí měli psa, který občas neváhal skočit do vody za případným vetřelcem. Novinkou je možnost přespání v takovém obydlí u místních, chytání ryb a vůbec ukázka místního života.

Kajakování v zátoce Halong Bay

Další den už byl čas zamířit směrem k hlavnímu městu Hanoji. Zakoupili jsme na tuto trasu výlet, jehož součástí byla cesta autobusem do severního přístavu Ben Pha Gia Luan, dále cesta loďkou do města Halong a následná další jízda autobusem do hlavního města.

Těmito výhledy jsme se rozlučili s Halong Bay....

Hanoj

Do Hanoje jsme se těšili hlavně z důvodu, protože jsme četli, že se zde nachází mnoho českých restaurací, s českým pivem a s českým jídlem. Několik týdnů jsme slintali nad vidinou českých pochutin. Marek se těšil na vepřo knedlo, já bych se spokojila i s obyčejným řizkem a bramborovým salátem.

Ihned po ubytování v hotelu jsme zamířili taxíkem do jedné takového české restaurace. Dokonce nás uvítala slovy: ,,Dej Bůh štěstí" v naší mateřštině. Zaradovali jsme se, že tady jsme správně a měli jsme pořádnou slinu. O to trpčejší byla studená sprcha v podobě absence českých jídel v jídelním lístku. V menu nabízeli pouze smažený sýr, uzené vepřové koleno a dále už jen vietnamské jídlo. To je tak, když se člověk na něco těší. Objednali jsme si každý alespoň smažený sýr za 140 tisíc dongů (170 Kč) a české pivo za 40 tisíc dongů (48 Kč). Ale to co nám donesli, by si u nás nedovolili ani v nejhorší šesté cenové putyce. Sýr, jeden studený brambor a kopec hnusné tatarky. To byl zase nápad. Celkově nás tato super večeře i s taxíkem vyšla na 500 korun. Ach jo...

Návštěva české restaurace v Hanoji

Další dny jsme se v Hanoji více méně pouze poflakovali, odpočívali, Marek hrál poker a občas jsme vyrazili do ulic alespoň na jídlo. Celkem jsme tady pobyli 5 nocí, ve 4 různých hotelech. V jednom nás dokonce velmi drzým způsobem okradli. Jen na chvíli jsme se vzdálili z pokoje na jídlo a když jsme se vrátili, tak dveře do našeho pokoje byly otevřené, v pokoji se svítilo a chybělo nám 40 dolarů. Marně jsme se dohadovali s arogantním recepčním, policie by také nic nevyřešila, teď jsme aspoň chytřejší a na pokoji už vetší částky nenecháváme. Ale dokonce i v tomto neštěstí jsme měli štěstí, ukradli nám "pouze" 40 dolarů, měli jsme na pokoji mnohem víc.

Jednoho večera jsme se vydali na místní atrakci, kterou musí každý vidět, divadlo vodních panenek. Vstupné jsme si koupili levnější pro oba za 120 tisíc dongů (145 Kč) a za tu cenu to byla opravdu parádní podívaná. Představení trvalo asi hodinku, mezitím se na scéně vystřídalo mnoho loutek, které nám odvyprávěly krásné, vietnamské pohádky. 

Divadlo vodních panenek

Jedno odpoledne jsme věnovali i návštěvě Ho Chi Minhova muzea, které nás ničím nezaujalo. Celá expozice nám přišla zmatená a nesourodá. Nemělo to hlavu, ani patu. Měli zde nainstalováno pár fotek, pár divných soch, jako sochy jídla, expozice, jak hrozně se stát měl před nástupem komunismu a tak dále. Celkově jsme nepochopili čeho to teda muzeum je. V areálu muzea vyrostlo i Ho Chi Minhovo mauzoleum, to už jsme ale vidět nepotřebovali.

Socha Ho Chi Minha ve stejnojmenném muzeu

Poslední zajímavou návštěvu jsme podnikli do věznice Hoa Lo, které se také přezdívá Hanojský Hilton. Věznici vybudovali již Francouzi, za své kolonizace. Dříve na místě věznice stávala vesnice s chrámem, kterou Francouzi vyplenili a postavili zde věznici. Zde trýznili mnoho svých nepřátel, vězni byli neustále připoutáni za nohu k posteli a dostávali pouze zkažené jídlo.

V době americké války sloužila věznice pro zadržení amerických pilotů. Ti se tady měli už o poznání lépe. Dokonce tady slavili po svém Vánoce, jejich strava byla určitě několika násobně pestřejší, běžně zahrnovala maso, ryby a tak dále. Navíc piloti měli volný pohyb po dvoře a jejich pokoje byly také daleko komfortnější.

Chudáci vězni...

Přejezd do Laosu

Konečně po odpočinku nadešel čas k přesunu do Laosu. Měli jsme v plánu jet ještě do horské oblasti Sapa, ale v cestovních kancelářích nám nakecali, že je vše několika násobně dražší, protože má celý Vietnam prázdniny - slavilo se zrovna 70 let od konce americké války. Což byla velká chyba a pouze jejich trik, jak vydělat více.

Za cestu do Laosu nabízely cestovní kanceláře nehorázné sumy, proto jsme se rozhodli jet do Laosu po vlastní ose. Také cesta z Hanoje do Luang Prabang měla trvat nesnesitelných 26 hodin a chtěli za to 50 dolarů. My jsme nejprve vyrazili nočním autobusem do hraničního města Dien Bien za 600 tisíc dongů (720 Kč) pro oba, což byla poloviční částka, než nám nabízeli v cestovce. Odtud jsme pokračovali směrem na hranice s Laosem, ale o tom až příště :)

ZHODNOCENÍ A KALKULACE

Ve Vietnamu se nám zatím líbilo asi nejvíce. Každý den měl Vietnam co nabídnout, Litujeme pouze, že jsme se nechali odradit z návštěvy Sapy, ale alespoň se tady máme proč vrátit. 


Top místa: Saigon, Da Lat, Hoi An, Phong Nha, Ninh Binh

Vietnamská kuchyně:

Něco malého z vietnamské kuchyně musel ochutnat už každý. Nám ve Vietnamu neskutečně chutnalo, neměli jsme snad ani jednou něco hnusného. Vietnamská kuchyně je velmi rozmanitá. V pouličních stáncích se dalo velmi dobře a levně najíst a každý den jsme měli jako malý gurmánský zážitek, i když jsme nic šíleného neochutnali. Dokonce jsme viděli v městě Nha Trang prodávat na ulici kraby za 150 tisíc dongů (180 Kč). Moje nejoblíbenější jídlo byly závitky na jakýkoli způsob, Markovo nejoblíbenější jídlo zase byla hovězí polévka Pho Bo.

 Salát z banánových květů, polévka Pho Bo a závitky Cha Ram Bap

Pro zajímavost přikládáme videorecept na skvělou polévku Pho Bo

http://www.menudomu.cz/pho-bo/

Útrata

Za 25 dní jsme oba dohromady utratili 29 000 Kč (přes 26 miliónů vietnamských dongů)

Zase jsme překročili rozpočet. Už jen samotná víza stála 90 dolarů, plus 16 dolarů jsme dali za zvací dopisy. A ještě nás okradli o 40 dolarů. Alespoň jsme tady byli konečně milionáři - 1 200 Korun = 1 milión dongů.

Část našich miliónů ve Vietnamu...

Náš plán cesty:

Saigon - My Tho - Nha Trang - Da Lat - Hoi An - Hue - Phong Nha - Ninh Binh - Cat Ba - Hanoj - Dien Bien

Naše trasa napříč Vietnamem

Fotogalerie z Vietnamu je zde:

Jižní Vietnam (Saigon, delta Mekongu, tunely Cu Chi, Nha Trang, Da Lat )

https://parekvasii.zonerama.com/Album/663407

Střední Vietnam (Hoi An, Hue, Phong Nha)

https://parekvasii.zonerama.com/Album/671184

Severní Vietnam (Nimh Binh, Halong Bay, Hanoj)

https://parekvasii.zonerama.com/Album/683664

Jižní Vietnam

Do Vietnamu jsme se velmi těšili. Marek před naší půlroční cestou nehledal ani nic jiného, než informace o Vietnamu. Taky to tady konečně stálo za to. Přesně takové cestování, jaké jsme si představovali. Skvělé jídlo, levné ceny, mnoho aktivit, ale také mnoho turistů. No co, alespoň tady bylo živo, ulice překypovaly stánky s tak krásnými suvenýry, že byla škoda je tady nechat.

 Vietnam...

Nutno dodat, jak je Vietnam stále poznamenán americkou válkou. Neodpustím si proto trochu historie, protože mi to přijde zajímavé. V druhé polovině 19. století si zabrali Vietnam, spolu s Laosem a Kambodžou, Francouzi a vytvořili si tak jednotnou kolonii Indočínu. Kolonizátoři se k místním vůbec nechovali pěkně, drancovali zemi, ve velkém zavírali politické vězně. Po 2. světové válce se státy chtěly již osamostatnit, to se ale vůbec nelíbilo Francouzům, což nakonec vyústilo roku 1949 ve francouzskou válku, trvající až do roku 1954. V tomto roce se Vietnam rozdělil, na základě ženevských dohod, na Ho Chi Minhův komunistický severní Vietnam a jižní demokratickou republiku. Již v 50. letech zahájil severovietnamský Vietcong partyzánské operace, s úkolem svrhnout republiku a sjednotit Vietnam v jednotný stát. Poté se do hry vložili Američané a začal již všemi známý masakr. Válka oficiálně trvala od roku 1964, do roku 1975. Když Amerika postupně prohrávala, zapojila do hry chemické zbraně. Agent Orange sloužil k odstranění listů ze stromů v džungli, kde se Vietcong schovával a Agent Blue ničil úrody rýže. Následky těchto herbicidů si nese Vietnam stále, pořád se rodí postižené děti, bez očí, končetin a tak dále.

Na letiště v Ho Chi Minh city, Vietnamci toto označení města nemají rádi a říkají mu stále po staru Saigon, jsme dorazili až večer. Museli jsme si ještě vyřídit víza, naštěstí jsme u přepážky byli druzí, což nám zajistilo včasné vyřízení. K vietnamskému vízu je potřeba zvací dopis, který jsme si obstarali s předstihem, přes internet za 8$, dále 2 fotky pasového formátu a jejich vyplněný formulář. Šlo to docela rychle, stačilo už jen zaplatit víza pro oba za 90 $ a mohli jsme jet do víru velkoměsta.

Ještě jsem si na letišti koupili opět místní Sim kartu, za kterou jsme ale hodně přeplatili a ještě to ani nakonec nebyla simka od největšího operátora Viettelu, jak nám slibovali. Už jsme se jen nechali převézt do centra města na hotel, což díky blízké pozici letiště od města bylo kousek.

Saigon

Další den jsme vyrazili na obligátní prohlídku města. Den jsme stylově nastartovali snídaní v italské restauraci, kde jsme si po nějaké době konečně dali vajíčka. Pak už nám nic nebránilo v objevování města. Po cestě nás zastavil jeden chytrák, co prodával kokosy a my mu sedli na lep a chytili jsme se tak na první vietnamský, okrádací fígl. Trik byl v tom, že nám říkal, jak má svůj náklad těžký, ať si to zkusíme. Než jsme pak stačili říct prd, měli jsme useknuté dva kokosy a že si je musíme koupit za nemalý peníz 100 tisíc dongů (120 Kč). Marek po něm naštvaně hodil 60 tisíc dongů (67 Kč) a šli jsme.

Marek vyfasoval kokosy

Procházeli jsme městě, viděli jsme vietnamskou katedrálu Notre Dame a vedle stojící secesní poštu, kterou navrhoval sám Gustave Eiffel. Potom jsme zamířili k paláci sjednocení, kde přesně před 40 lety oficiálně skončila americká válka. Sjednocení znamenalo pád prosperujícího Jižního Vietnamu a tento okázalý, moderní, prezidentský palác se stal symbolem sloučení celého Vietnamu v jednotný komunistický stát. Palác byl plný reprezentativních místností, kde se za doby jeho největší slávy konaly velkolepé společenské akce.  Také jsme navštívili muzeum války, ale spíše připomínalo muzeum nesnášenlivosti vůči Americe. Muzeum bylo tvořeno mnoha fotkami, u kterých byly různé srdceryvné příběhy. Jakmile došlo na fotky postižených dětí, které zasáhly herbicidy agent orange a blue, moje prohlídka skončila.

 Procházka po Saigonu - palác sjednocení, interiér hlavní pošty a katedrála Notre Dame

Večer jsme ještě koupili dvoudenní výlet na deltu Mekongu. Dali jsme za něj milión, konečně jsme se rozšoupli. Ale milion vietnamských dongů, což je asi 1200 korun.

Delta Mekongu

Ráno jsme si přivstali, abychom se stihli sbalit, krosny jsme nechali na hotelu a vyrazili jsme pouze s malým batůžkem. Jaká příjemná změna. Od cestovky jsme vyjeli trošku pozdě, jak už bývá asijským zvykem, ale za to jsme měli milého a snaživého průvodce, který nám sdělil mnoho zajímavostí o Vietnamu. Například že jsou auta ve Vietnamu předražená, protože se za ně platí přemrštěná daň. Za nejběžnější vietnamský automobil Toyota Innova se platí "pouze" 100% daň, takže ho přeplatíte jen 2x. A za luxusní auta, jako Audi, Mercedes se platí daň i 300%. To už z auta činí poměrně drahou věc za několik milionů, ve vietnamském případě miliard dongů. Proto každý Vietnamec vlastní motorku a jen v Saigonu jich jezdí 9 miliónů.

První zastavení jsme měli na tuze turistickém místě, kam se prostě vozí všichni turisti, aby nakoupili předražené suvenýry a občerstvení. K našemu údivu tam tolik lidí něco kupovalo, jakoby byli poprvé v obchodě a nevylezli ani z hotelu. Na další zastávce už bylo konečně něco k vidění. Navštívili jsme buddhistický chrám, kde bylo několik obřích buddhistických soch. Ve Vietnamu se oficiálně k buddhismu hlásí 17% obyvatel, ale neoficiálně to bude určitě daleko víc. A pro zajímavost je druhým nejrozšířenějším náboženstvím křesťanství. Dokonce ve Vietnamu vznikla caodaistická církev, která se snažila sjednotit světové náboženství v jedno, ale byla tvrdě potlačena komunistickým režimem. V minulých desetiletích se ale podařilo církev obnovit a hned má několik miliónů stoupenců.

 Zastavení v buddhistickém chrámu

Po náboženské vsuvce jsme konečně po pár hodinách dojeli na místo. Do městečka My Tho, odkud jsme lodí pokračovali na různé ostrovy. Jak přehnaně to bylo turistické o tom se raději ani nezmiňuji. Po příjezdu na první ostrůvek, kde se měly vyrábět sladkosti z kokosového mléka, se ihned po našem příjezdu daly místní ženy do práce. Viděli jsme celý postup výroby i názornými ukázkami, ale zajímavé to moc nebylo. Prodávali tam daleko víc ostatních suvenýrů, než samotných sladkostí. Následovala povinná přestávka, po které přišla největší turistická fraška. Malý koník nás v povoze svezl asi 200 metrů, po hrbolaté, nezajímavé cestě a v půlce to najednou prudce otočil, že jsme se lekli, co se stalo a jeli jsme zpět. Moc jsme nepochopili smysl této akce.

Pak nás zavezli na další ostrůvek, který byl plný turistických restaurací, kde se podával oběd. Oběd nebyl nic moc, snad nikdo ho nedojedl. Na ostrůvku jsme měli asi hodinku rozchod, že si tam máme půjčit kola a projet se. Na kola jsme vyrazili jen sami dva, byly to hrozně rozvrzaní arabi a sotva jsme jeli. Opět jsme nic zajímavého neviděli, alespoň jsme si poleželi v houpacích sítích.

Po obědové pauze pokračoval turistický program dál. Přikodrcali jsme na další ostrůvek, tentokrát medový. Podávali tam zdarma zelený čaj s medem a šťávou z kumquatu a medovým pylem. Čaj byl výborný, to joo. Dále na stůl nosili ochutnávku medových výrobků, tak jsme si přece jen něco koupili, ať nejsme za úplné socky, protože ostatní zase nakupovali jako diví. Na další ostrůvek nás převezly maličké lodičky pro 4 osoby, kde 2 paní veslovaly. Vyfasovali jsme pravé vietnamské, špičaté klobouky a pluli jsme na další ostrůvek. Na dalším ostrůvku už to nemohlo být více kýčovité. Dostali jsme ochutnávku tropického ovoce, každý jeden kousek od jednoho druhu, které se mělo namáčet ve směsi cukru a chilli. Marek to s chilli přehnal a při odchodu vyjídal zbylé ovoce z ostatních stolů. Ostatní turisti tam toho nechali tolik, že jsem se přidala. Přece to tam nenecháme. Jo a ještě k tomu debužírování nám zpívali místní lidové písničky a samozřejmě nás pak za to skásírovali, když chodili kolem všech se somráckým košíčkem. Dali jsme jim asi nejméně, 5 tisíc dongů (6 Kč) a ještě jsme vyžrali všechno zbylé ovoce. No nejsme my Češi?

Delta Mekongu - den první

Pro dnešek už bylo naštěstí ostrůvků dost a přemístili jsme se do hlavního města celé delty Can Tho, kde jsme jeli úmorné 3 hodiny. V tomto městě byli všichni turisti ubytováni v hotelu, jen my jsme si připlatili za něco lepšího. My jsme spali ve vesničce, u místních a byl to ten nejlepší zážitek z celé slavné delty. K autobusu si pro nás přijel pan domácí a otcem a vezli si nás na skútru do vesničky. Cestou nám Marek s mladším švihákem ujeli a my jeli po tmě, úzkými uličkami, tmavou vesničkou u řeky. Snažila jsem se užívat famózní západ Slunce, ale když byl Marek z dohledu, bylo mi do breku. Takové ty klasické ženské představy, že nás někde zavezou, okradou a zmlátí. Naštěstí bylo vše v pohodě a dojeli jsme do útulného penzionku, který už byl uzpůsoben pro turisty. Pokoj jsme měli moc pěkný, takový rustikální. Hned nám naservírovali večeři, což znamenalo plný stůl dobrot jen pro nás dva, až se stoly prohýbaly. Dostali jsme výbornou polévku z vodní dýně, rybí kousky ve skvělé omáčce s rýží, dušenou zeleninu s tofu a kupu ovoce. Nejvíce nás ale zaujaly závitky, které jsme si sami motali do rýžového papíru a plnili jsme je rýžovými nudlemi, bylinkami a křupavými plackami z říčních krevet. Opravdu delikatesa. Úplně přecpaní jsme se odvalili do pokoje a šli jsme brzo spát, protože jsme si chtěli přivstat na východ Slunce.

Se vstáváním na této vesničce problém nebyl, už tak od pěti hodin, kdy se rozednívalo, bylo venku dost rušno. Skútry jezdily sem a tam, lidé se bavily, loďky na říčce hučely a dokonce byl slyšet i rozhlas s komunistickou propagandou. Vyskočili jsme z postele a pospíchali ven, ale východ Slunce byl na opačné straně. Prošli jsme se aspoň po vesničce, kde už to pěkně žilo, děti jezdily do školy ve stejnokrojích s červeným, pionýrským šátkem, lidé chodili na trh, paráda. Zašli jsme na ten trh taky, ať zažijeme kouzelnou atmosféru vesnického trhu. Bohužel jsme museli spěchat na snídaňové hody, které už jsme měli nachystané na stole.

Ranní procházka po vesničce

Po snídani jsme se nalodili na majitelovu bárku, která nás odvezla za zbylými účastníky zájezdu, na plovoucí trhy. Projížďka loďku byla opět parádní, stejně jako celý pobyt na vesničce. Ještě, že jsme se rozšoupli a tu stovku jsme si za tenhle zážitek připlatili. Říčku jsme brázdili asi 45 minut a nevěřícně sledovali život kolem řeky. Viděli jsme mnoho říčních příbytků, lodí, pracujících lidí, ale nikdo se na nás bohužel neusmál.

Nezapomenutelná projížďka po Mekongu

U plovoucích trhů jsme se sešli s naší skupinkou. Celý trh se skládal z pár loděk, které mezi sebou obchodovaly. Teď už ale bylo po kšeftě a hemžilo se to tady turisty, na jejich výletních lodích. Proplouvali jsme mezi loďkami křížem krážem a postupně do nás narážely malé lodičky, které se turistům snažily něco prodat. Žádné extra zboží tam nebylo, pouze ovoce, nápoje a sem tam nějaká loďka s polévkou.

Plovoucí trhy na řece Mekong

Dále jsme pluli na další turistickou atrakci, výrobu rýžových nudlí. Zase tady měli všechny stroje potřebné k jejich výrobě a každá si mohl vyzkoušet, jak se taková nudle vyrábí. Rýžová mouka se smíchá s vodou, chvíli se to povaří, z této směsi se smaží na velkém, kulatém kameni placky. Tyto placky se pak suší na proutěných rohožích na přímém Slunci a po uschnutí se už jen placka prožene krájecím stojem na nudle a je hotovo. Každý si vyrobil svoji nudli, Vietnamci si nakoupili rýžové suvenýry a vydali jsme se dál..

Výroba rýžových nudlí

Posledním zastavením byla tropická zahrada, kde jsme se jen prošli mezi stromy, střihli si nutnou přestávku, ať si alespoň někdo něco koupí a vrátili jsme se zpět do Can Tho. Zde nás průvodce dovedl do turistické restaurace, kde jsme si už ale oběd cvakali sami. Na jídelním lístku byly takové speciality, jako žáby, krysy, hadi, netopýři a nesměl chybět ani tolik Vietnamci oblíbený pes. Při placení nás chtěli okrást o 50 tisíc dongů, ale Marek se nedal. Po této tečce na závěr jsme vyrazili směr Saigon a vzali jsme to alespoň po dálnici, protože autobus nabral zpoždění, protože měl defekt.

Tropická zahrada

V Saigonu jsme opět využili služby předešlého hotelu, kde po dobu našeho výletu odpočívaly naše krosny. Večer Marek skočil zaplatit zítřejší výlet, na tunely Cu Chi a koupil skvělou večeři. Po dlouhé době jsme se rozšoupli a dopřáli jsme si bloček goudy a bagetku.


Cu Chi tunely

Následující den jsme museli zase brzo vstávat, zase balit a spěchat k naší známé cestovce. Byla sobota, město bylo úplně zacpané. Alespoň jsme měli hodně vtipného průvodce, který nám ihned oznamuje, že se volný, kdyby přítomné dámy měly zájem. Opět nám vypráví zajímavosti o Vietnamu, velmi vtipnou formou, že se celý autobus hrozně řechtá. Po chvilce zastavujeme na happy room, který je nečekaně součástí turistického obchodu. K obchodu patří také chráněná dílna, kde válkou poznamenaní lidé vyrábí například ze skořápek od vajíček velmi krásné ozdoby.

Protože máme kvůli zacpanému Saigonu zpoždění, pouští nám průvodce úvodní film k americké válce už v autobuse, jinak je film součástí prohlídky.  Teď už průvodce nasadil vážnější notu a říká nám fakta o válce. Na místě jsme si ještě museli koupit lístky pro oba, za 220 tisíc dongů (250 Kč) a pak už jsme vyrazili do džungle.

Tunely byly budovány ve 3 patrech v hloubce asi 2, 5 a 8 metrů pod zemí, kde se ve velmi těsném prostoru ukrývali jak partyzánští vojáci, podporování Ho Chi Minhem, tak i civilisté. Tunely začali vojáci budovat už za francouzské války a za americké války to tady velmi vyšperkovali. Zdejší tunely byly asi 250 km dlouhé, součástí tunelů byly i kuchyně, společenské místnosti, prostě vše potřebné k vyžití, protože tam lidé trávili dlouhé měsíce. Tunely byly důmyslně odvětrávány systémem bambusových trubek, které na povrch ústily v nenápadných dírách. Vietcong tunely neustále rozšiřoval, přes den se tunely kopaly a v noci se zemina vynášela k řece, nebo do lesa.

První zastavení v džungli jsme měli u vstupu do tunelů, opět dokonale maskovaného. Byla to velmi úzká díra v zemi, která se zakryla malým poklopem, přibližně tak 40x30 cm. Na poklop se ještě nasypalo listí, aby ho vůbec nikdo nenašel. Marek tady zkusil vlézt dovnitř, ať má typickou fotku z tunelů. Moc lidí se tam vyfotit nestihlo, protože se nám na prdel tlačili další turisti. Celkově jich tam bylo na můj vkus až příliš, což mi celý výlet docela zkazilo.

Marek v tunelu

Dále jsme viděli hrůzostrašné pasti, plné hrotů, ze kterých nebylo úniku. Vietnamci dokonce nosili americké uniformy a myli se jejich mýdlem, aby je šlo těžko vystopovat. Zajímavostí je, že tunely ústily u americké základny, kde v noci chodili Vietnamci Američany strašit. Mnoho vojáků takto nečekaně pozabíjeli, nebo je strašili různymi zvuky, z čehož američtí vojácí šíleli a často pak páchali sebevraždy.

Poté jsme došli k restauraci, u které se nacházela střelnice, kde si mohl každý za peníze vystřelit. Jeden náboj za dolar. Toto turisté s chutí využívali a po celém areálu tunelů se rozeznívaly zvuky výstřelů, mi se to teda vůbec nelíbilo, alespoň to ale přidávalo celému místo na autenticitě. Střílet se tady dalo z AK 47, M16 a dokonce i z kulometu.

Dalším zastavením byla samotná prohlídka tunelů. Kousek tam rozšířili pro turisty, ale pořád to bylo hodně úzké. Jak tam bylo tolik turistů, průchod tunely se pořád zastavoval, a proto jsem tam raději ani nešla. Marek prošel jen nejkratší vzdálenost 20 metrů a říkal, že mu to bohatě stačilo.

Také jsme viděli válečnou kuchyni, kde nám připravili jediné jídlo, které se tady jedlo. Ochutnali jsme topinambury, které se namáčely do směsi arašídů a cukru. Mi to moc chutnalo, ostatním asi moc ne, tak jsem to tam alespoň vyjedla.

Zpět v Saigonu jsme si zašli na oběd a koupit lísky do nočního autobusu. Zbytek času jsme využili k brouzdání po nákupních uličkách. Dívala jsem se i po oblečení, ale Marek mě vyrušil otázkou, jestli si nutně musím něco koupit. Nakonec jsme zapadli do jedné příjemné hospůdky, kde jsme si čas zkrátili popíjením piva a výborného vietnamského vína z oblasti Dalatu. Večer jsme ještě zašli pro krosny na hotel, stavili jsme se pro rychlou večeři v mekáči a spěchali jsme k nočnímu busu. To byl zase další zážitek. Autobus byl plný úzkých paland a my jsme měli místa úplně vzadu, proto jsme se moc nevyspali, protože to s námi v noci pěkně házelo.

Nha Trang

Nha Trang je ruská destinace. Město nás uvítalo nápisy v azbuce, Vietnamci na nás pořvávali rusky, typická vietnamská atmosféra. Ale pro nás to byla jen přestupní stanice do Dalatu, kde jsme měli v plánu vyrazit na 2-3 dny na skútru. Městečko jsme si ale prošli, přespali tam a ráno jsme chtěli vyrazit dále.

Dalat 

Další den jsme se vzbudili do deštivého dne a proto jsme museli naše plány změnit. Nakonec jsme se museli rozloučit v plánem dojet do Dalatu na skútru a vyrazili jsme místním busem.  To byla teda jízda, jeli jsme tam po kratší, rozbité komunikaci a dokonce pár lidí zvracelo. Odpoledne přijíždíme do krásného městečka, jehož dominantou je jezírko a konečně je tady mírnější klima. Stavili jsme se v hipsterské restauraci na oběd, dali jsme si tady nejlepší džus na světě (jahody, ostružiny, med a máta) a vyrazili jsme taxíkem na hotel. Vybrali jsme si tady krásný hotel za městem, s výhledem na nekonečné skleníky a staré, překrásné vily. V Dalatu se pěstuje snad vše, od ovoce, zeleniny, až po květiny, proto se tady nachází tisíce skleníků.

Večer jsme se chtěli jít někam najíst, ale jediná možnost je prý dojet taxíkem do města, že tak pozdě už je tady vše zavřeno, protože místní lidé velmi časně vstávají. Vyrazili jsme tedy do víru městečka, na noční trh. Na nočním trhu jsme zrovna ochutnávali místní speciality, když v tom přijela policie. Jak ukazovali z auta prstem, lidé balili v okamžiku své stánky, tvořené malinkými židličkami. Po odjezdu policie zase vše vybalili, jakoby se nic nestalo.

Druhý den ráno jsme si půjčili skútr, ať si to tady pořádně objedeme. Nejdříve jsme se stavili v místní pekárně na výborné pečivo, které jsme si snědli u krásného jezírka. Po snídani jsme hledali letní palác, ale asi je zrovna v rekonstrukci, protože na jeho místě byly stavební zátarasy.

Našli jsme ale místní skvost, bláznivý Crazy House, Hang Nga. Celkový design domu připomíná rozvětvený strom, jehož součástí jsou i další organické skulptury jako jeskyně, skála a tak dále. Dílo je otevřeno od roku 1990 a samotná architektka projektu, dcera komunistického prezidenta, zde stále žije. Dům se pořád staví, dokonce se tady dá i přespat v mnoha tématických pokojích, jako mravenčí, včelí a tak dále. Dokonce je to jedno z nejbizardnějších míst na světe, kde se dá přespat. Paráda, za vstupné 80 tisíc dongů pro oba (90 Kč) jsme byli nadšení.

Crazy House

Dále jsme projeli kolem místní univerzity, nachází se jich zde dokonce několik a pokračovali jsme na oběd. Zapadli jsme do jednoho místního bistra, na které jsme našli skvělé recenze. Dali jsme si tady skvělé cha ram bap, neboli úžasné závitky s arašídovou omáčkou. Tohle mi asi chutnalo nejvíce z celého Vietnamu.

Následně jsme zamířili na 30 km vzdálené sloní vodopády, které byly také velkolepé. Vodopádů je v této oblasti několik, ale na projetí všech bychom potřebovali další den. Zaujaly nás tam obrovské balvany, které měly zajímavý průřez včelího plástu.

 Sloní vodopády

Cestou zpátky jsme se zastavili v továrně na výrobu hedvábí. Prošli jsme si tady výrobu, procházeli jsme kolem kokonů, viděli jsme jak kokony místní ženy čistí a mění v pevná vlákna. Vyvrcholením této prohlídky byly ohromné stavy, které vyráběly vzorované látky. Nahoře měly vsunutou kartičku s dírkami, podle které se tvořil požadovaný vzor.

Za dokonalým hedvábím se skrývá také špinavá práce

Zpět ve městě jsme si neodpustili náš oblíbený džus a následně moje oblíbené závitky. A vydali jsme se ještě na šlapadla, na místním jezírku. Jak jsem stará, tak jsem na tom nikdy nebyla. Nahodila jsem pro jistotu vestu a vyrazili jsme na jezírko. Parádní poježdění a skvělá tečka, za skvělým dnem.

 Stylové pití, stylové jídlo, stylová labuť..

 
Další ráno jsme si přivstali na východ Slunce, udělali krásné fotky a vyrazili jsme pro snídani. V nedaleké pekárně jsem koupila bagety, což byla také vtipná situace. Místní paní vůbec neuměly anglicky, takže mi jen braly z ruk peníze a do sáčku vkládaly bagety, dokud jsem je nezastavila. Ještě jsme se stavili pro nějaké ovoce a hlavně na místní přefiltrovanou kávu s kondenzovaným mlékem, která chutná jako kávový likér. Samozřejmě jsme si filtr na kávu koupili, protože jsme si tuto chuť zamilovali a přece bychom bez této kávy nemohli doma být.

Dalatské skleníky

Náš čas v Dalatu se chýlil ke konci, vyrazili jsme taxíkem na bus, který nás zavezl zpět do Nha Trangu. Tady jsme koupili lístky na noční bus do středního Vietnamu - do města Hoi An. Zbytek času v Nha Trangu jsme odpočívali, dávali si místní čepované pivo a těšili jsme se, až se ráno probudíme ve středním Vietnamu.

Pohodička ve spacím autobuse