Do Vietnamu jsme se velmi těšili. Marek před naší půlroční cestou nehledal ani nic jiného, než informace o Vietnamu. Taky to tady konečně stálo za to. Přesně takové cestování, jaké jsme si představovali. Skvělé jídlo, levné ceny, mnoho aktivit, ale také mnoho turistů. No co, alespoň tady bylo živo, ulice překypovaly stánky s tak krásnými suvenýry, že byla škoda je tady nechat.
Nutno dodat, jak je Vietnam stále poznamenán americkou válkou. Neodpustím si proto trochu historie, protože mi to přijde zajímavé. V druhé polovině 19. století si zabrali Vietnam, spolu s Laosem a Kambodžou, Francouzi a vytvořili si tak jednotnou kolonii Indočínu. Kolonizátoři se k místním vůbec nechovali pěkně, drancovali zemi, ve velkém zavírali politické vězně. Po 2. světové válce se státy chtěly již osamostatnit, to se ale vůbec nelíbilo Francouzům, což nakonec vyústilo roku 1949 ve francouzskou válku, trvající až do roku 1954. V tomto roce se Vietnam rozdělil, na základě ženevských dohod, na Ho Chi Minhův komunistický severní Vietnam a jižní demokratickou republiku. Již v 50. letech zahájil severovietnamský Vietcong partyzánské operace, s úkolem svrhnout republiku a sjednotit Vietnam v jednotný stát. Poté se do hry vložili Američané a začal již všemi známý masakr. Válka oficiálně trvala od roku 1964, do roku 1975. Když Amerika postupně prohrávala, zapojila do hry chemické zbraně. Agent Orange sloužil k odstranění listů ze stromů v džungli, kde se Vietcong schovával a Agent Blue ničil úrody rýže. Následky těchto herbicidů si nese Vietnam stále, pořád se rodí postižené děti, bez očí, končetin a tak dále.
Vietnam...
Nutno dodat, jak je Vietnam stále poznamenán americkou válkou. Neodpustím si proto trochu historie, protože mi to přijde zajímavé. V druhé polovině 19. století si zabrali Vietnam, spolu s Laosem a Kambodžou, Francouzi a vytvořili si tak jednotnou kolonii Indočínu. Kolonizátoři se k místním vůbec nechovali pěkně, drancovali zemi, ve velkém zavírali politické vězně. Po 2. světové válce se státy chtěly již osamostatnit, to se ale vůbec nelíbilo Francouzům, což nakonec vyústilo roku 1949 ve francouzskou válku, trvající až do roku 1954. V tomto roce se Vietnam rozdělil, na základě ženevských dohod, na Ho Chi Minhův komunistický severní Vietnam a jižní demokratickou republiku. Již v 50. letech zahájil severovietnamský Vietcong partyzánské operace, s úkolem svrhnout republiku a sjednotit Vietnam v jednotný stát. Poté se do hry vložili Američané a začal již všemi známý masakr. Válka oficiálně trvala od roku 1964, do roku 1975. Když Amerika postupně prohrávala, zapojila do hry chemické zbraně. Agent Orange sloužil k odstranění listů ze stromů v džungli, kde se Vietcong schovával a Agent Blue ničil úrody rýže. Následky těchto herbicidů si nese Vietnam stále, pořád se rodí postižené děti, bez očí, končetin a tak dále.
Na letiště v Ho Chi Minh city, Vietnamci toto označení města nemají rádi a říkají mu stále po staru Saigon, jsme dorazili až večer. Museli jsme si ještě vyřídit víza, naštěstí jsme u přepážky byli druzí, což nám zajistilo včasné vyřízení. K vietnamskému vízu je potřeba zvací dopis, který jsme si obstarali s předstihem, přes internet za 8$, dále 2 fotky pasového formátu a jejich vyplněný formulář. Šlo to docela rychle, stačilo už jen zaplatit víza pro oba za 90 $ a mohli jsme jet do víru velkoměsta.
Ještě jsem si na letišti koupili opět místní Sim kartu, za kterou jsme ale hodně přeplatili a ještě to ani nakonec nebyla simka od největšího operátora Viettelu, jak nám slibovali. Už jsme se jen nechali převézt do centra města na hotel, což díky blízké pozici letiště od města bylo kousek.
Saigon
Saigon
Další den jsme vyrazili na obligátní prohlídku města. Den jsme stylově nastartovali snídaní v italské restauraci, kde jsme si po nějaké době konečně dali vajíčka. Pak už nám nic nebránilo v objevování města. Po cestě nás zastavil jeden chytrák, co prodával kokosy a my mu sedli na lep a chytili jsme se tak na první vietnamský, okrádací fígl. Trik byl v tom, že nám říkal, jak má svůj náklad těžký, ať si to zkusíme. Než jsme pak stačili říct prd, měli jsme useknuté dva kokosy a že si je musíme koupit za nemalý peníz 100 tisíc dongů (120 Kč). Marek po něm naštvaně hodil 60 tisíc dongů (67 Kč) a šli jsme.
Marek vyfasoval kokosy
Procházeli jsme městě, viděli jsme vietnamskou katedrálu Notre Dame a vedle stojící secesní poštu, kterou navrhoval sám Gustave Eiffel. Potom jsme zamířili k paláci sjednocení, kde přesně před 40 lety oficiálně skončila americká válka. Sjednocení znamenalo pád prosperujícího Jižního Vietnamu a tento okázalý, moderní, prezidentský palác se stal symbolem sloučení celého Vietnamu v jednotný komunistický stát. Palác byl plný reprezentativních místností, kde se za doby jeho největší slávy konaly velkolepé společenské akce. Také jsme navštívili muzeum války, ale spíše připomínalo muzeum nesnášenlivosti vůči Americe. Muzeum bylo tvořeno mnoha fotkami, u kterých byly různé srdceryvné příběhy. Jakmile došlo na fotky postižených dětí, které zasáhly herbicidy agent orange a blue, moje prohlídka skončila.
Večer jsme ještě koupili dvoudenní výlet na deltu Mekongu. Dali jsme za něj milión, konečně jsme se rozšoupli. Ale milion vietnamských dongů, což je asi 1200 korun.
Delta Mekongu
Ráno jsme si přivstali, abychom se stihli sbalit, krosny jsme nechali na hotelu a vyrazili jsme pouze s malým batůžkem. Jaká příjemná změna. Od cestovky jsme vyjeli trošku pozdě, jak už bývá asijským zvykem, ale za to jsme měli milého a snaživého průvodce, který nám sdělil mnoho zajímavostí o Vietnamu. Například že jsou auta ve Vietnamu předražená, protože se za ně platí přemrštěná daň. Za nejběžnější vietnamský automobil Toyota Innova se platí "pouze" 100% daň, takže ho přeplatíte jen 2x. A za luxusní auta, jako Audi, Mercedes se platí daň i 300%. To už z auta činí poměrně drahou věc za několik milionů, ve vietnamském případě miliard dongů. Proto každý Vietnamec vlastní motorku a jen v Saigonu jich jezdí 9 miliónů.
První zastavení jsme měli na tuze turistickém místě, kam se prostě vozí všichni turisti, aby nakoupili předražené suvenýry a občerstvení. K našemu údivu tam tolik lidí něco kupovalo, jakoby byli poprvé v obchodě a nevylezli ani z hotelu. Na další zastávce už bylo konečně něco k vidění. Navštívili jsme buddhistický chrám, kde bylo několik obřích buddhistických soch. Ve Vietnamu se oficiálně k buddhismu hlásí 17% obyvatel, ale neoficiálně to bude určitě daleko víc. A pro zajímavost je druhým nejrozšířenějším náboženstvím křesťanství. Dokonce ve Vietnamu vznikla caodaistická církev, která se snažila sjednotit světové náboženství v jedno, ale byla tvrdě potlačena komunistickým režimem. V minulých desetiletích se ale podařilo církev obnovit a hned má několik miliónů stoupenců.
Po náboženské vsuvce jsme konečně po pár hodinách dojeli na místo. Do městečka My Tho, odkud jsme lodí pokračovali na různé ostrovy. Jak přehnaně to bylo turistické o tom se raději ani nezmiňuji. Po příjezdu na první ostrůvek, kde se měly vyrábět sladkosti z kokosového mléka, se ihned po našem příjezdu daly místní ženy do práce. Viděli jsme celý postup výroby i názornými ukázkami, ale zajímavé to moc nebylo. Prodávali tam daleko víc ostatních suvenýrů, než samotných sladkostí. Následovala povinná přestávka, po které přišla největší turistická fraška. Malý koník nás v povoze svezl asi 200 metrů, po hrbolaté, nezajímavé cestě a v půlce to najednou prudce otočil, že jsme se lekli, co se stalo a jeli jsme zpět. Moc jsme nepochopili smysl této akce.
Pak nás zavezli na další ostrůvek, který byl plný turistických restaurací, kde se podával oběd. Oběd nebyl nic moc, snad nikdo ho nedojedl. Na ostrůvku jsme měli asi hodinku rozchod, že si tam máme půjčit kola a projet se. Na kola jsme vyrazili jen sami dva, byly to hrozně rozvrzaní arabi a sotva jsme jeli. Opět jsme nic zajímavého neviděli, alespoň jsme si poleželi v houpacích sítích.
Po obědové pauze pokračoval turistický program dál. Přikodrcali jsme na další ostrůvek, tentokrát medový. Podávali tam zdarma zelený čaj s medem a šťávou z kumquatu a medovým pylem. Čaj byl výborný, to joo. Dále na stůl nosili ochutnávku medových výrobků, tak jsme si přece jen něco koupili, ať nejsme za úplné socky, protože ostatní zase nakupovali jako diví. Na další ostrůvek nás převezly maličké lodičky pro 4 osoby, kde 2 paní veslovaly. Vyfasovali jsme pravé vietnamské, špičaté klobouky a pluli jsme na další ostrůvek. Na dalším ostrůvku už to nemohlo být více kýčovité. Dostali jsme ochutnávku tropického ovoce, každý jeden kousek od jednoho druhu, které se mělo namáčet ve směsi cukru a chilli. Marek to s chilli přehnal a při odchodu vyjídal zbylé ovoce z ostatních stolů. Ostatní turisti tam toho nechali tolik, že jsem se přidala. Přece to tam nenecháme. Jo a ještě k tomu debužírování nám zpívali místní lidové písničky a samozřejmě nás pak za to skásírovali, když chodili kolem všech se somráckým košíčkem. Dali jsme jim asi nejméně, 5 tisíc dongů (6 Kč) a ještě jsme vyžrali všechno zbylé ovoce. No nejsme my Češi?
Pro dnešek už bylo naštěstí ostrůvků dost a přemístili jsme se do hlavního města celé delty Can Tho, kde jsme jeli úmorné 3 hodiny. V tomto městě byli všichni turisti ubytováni v hotelu, jen my jsme si připlatili za něco lepšího. My jsme spali ve vesničce, u místních a byl to ten nejlepší zážitek z celé slavné delty. K autobusu si pro nás přijel pan domácí a otcem a vezli si nás na skútru do vesničky. Cestou nám Marek s mladším švihákem ujeli a my jeli po tmě, úzkými uličkami, tmavou vesničkou u řeky. Snažila jsem se užívat famózní západ Slunce, ale když byl Marek z dohledu, bylo mi do breku. Takové ty klasické ženské představy, že nás někde zavezou, okradou a zmlátí. Naštěstí bylo vše v pohodě a dojeli jsme do útulného penzionku, který už byl uzpůsoben pro turisty. Pokoj jsme měli moc pěkný, takový rustikální. Hned nám naservírovali večeři, což znamenalo plný stůl dobrot jen pro nás dva, až se stoly prohýbaly. Dostali jsme výbornou polévku z vodní dýně, rybí kousky ve skvělé omáčce s rýží, dušenou zeleninu s tofu a kupu ovoce. Nejvíce nás ale zaujaly závitky, které jsme si sami motali do rýžového papíru a plnili jsme je rýžovými nudlemi, bylinkami a křupavými plackami z říčních krevet. Opravdu delikatesa. Úplně přecpaní jsme se odvalili do pokoje a šli jsme brzo spát, protože jsme si chtěli přivstat na východ Slunce.
Se vstáváním na této vesničce problém nebyl, už tak od pěti hodin, kdy se rozednívalo, bylo venku dost rušno. Skútry jezdily sem a tam, lidé se bavily, loďky na říčce hučely a dokonce byl slyšet i rozhlas s komunistickou propagandou. Vyskočili jsme z postele a pospíchali ven, ale východ Slunce byl na opačné straně. Prošli jsme se aspoň po vesničce, kde už to pěkně žilo, děti jezdily do školy ve stejnokrojích s červeným, pionýrským šátkem, lidé chodili na trh, paráda. Zašli jsme na ten trh taky, ať zažijeme kouzelnou atmosféru vesnického trhu. Bohužel jsme museli spěchat na snídaňové hody, které už jsme měli nachystané na stole.
Po snídani jsme se nalodili na majitelovu bárku, která nás odvezla za zbylými účastníky zájezdu, na plovoucí trhy. Projížďka loďku byla opět parádní, stejně jako celý pobyt na vesničce. Ještě, že jsme se rozšoupli a tu stovku jsme si za tenhle zážitek připlatili. Říčku jsme brázdili asi 45 minut a nevěřícně sledovali život kolem řeky. Viděli jsme mnoho říčních příbytků, lodí, pracujících lidí, ale nikdo se na nás bohužel neusmál.
U plovoucích trhů jsme se sešli s naší skupinkou. Celý trh se skládal z pár loděk, které mezi sebou obchodovaly. Teď už ale bylo po kšeftě a hemžilo se to tady turisty, na jejich výletních lodích. Proplouvali jsme mezi loďkami křížem krážem a postupně do nás narážely malé lodičky, které se turistům snažily něco prodat. Žádné extra zboží tam nebylo, pouze ovoce, nápoje a sem tam nějaká loďka s polévkou.
Dále jsme pluli na další turistickou atrakci, výrobu rýžových nudlí. Zase tady měli všechny stroje potřebné k jejich výrobě a každá si mohl vyzkoušet, jak se taková nudle vyrábí. Rýžová mouka se smíchá s vodou, chvíli se to povaří, z této směsi se smaží na velkém, kulatém kameni placky. Tyto placky se pak suší na proutěných rohožích na přímém Slunci a po uschnutí se už jen placka prožene krájecím stojem na nudle a je hotovo. Každý si vyrobil svoji nudli, Vietnamci si nakoupili rýžové suvenýry a vydali jsme se dál..
Posledním zastavením byla tropická zahrada, kde jsme se jen prošli mezi stromy, střihli si nutnou přestávku, ať si alespoň někdo něco koupí a vrátili jsme se zpět do Can Tho. Zde nás průvodce dovedl do turistické restaurace, kde jsme si už ale oběd cvakali sami. Na jídelním lístku byly takové speciality, jako žáby, krysy, hadi, netopýři a nesměl chybět ani tolik Vietnamci oblíbený pes. Při placení nás chtěli okrást o 50 tisíc dongů, ale Marek se nedal. Po této tečce na závěr jsme vyrazili směr Saigon a vzali jsme to alespoň po dálnici, protože autobus nabral zpoždění, protože měl defekt.
V Saigonu jsme opět využili služby předešlého hotelu, kde po dobu našeho výletu odpočívaly naše krosny. Večer Marek skočil zaplatit zítřejší výlet, na tunely Cu Chi a koupil skvělou večeři. Po dlouhé době jsme se rozšoupli a dopřáli jsme si bloček goudy a bagetku.
Cu Chi tunely
Následující den jsme museli zase brzo vstávat, zase balit a spěchat k naší známé cestovce. Byla sobota, město bylo úplně zacpané. Alespoň jsme měli hodně vtipného průvodce, který nám ihned oznamuje, že se volný, kdyby přítomné dámy měly zájem. Opět nám vypráví zajímavosti o Vietnamu, velmi vtipnou formou, že se celý autobus hrozně řechtá. Po chvilce zastavujeme na happy room, který je nečekaně součástí turistického obchodu. K obchodu patří také chráněná dílna, kde válkou poznamenaní lidé vyrábí například ze skořápek od vajíček velmi krásné ozdoby.
Protože máme kvůli zacpanému Saigonu zpoždění, pouští nám průvodce úvodní film k americké válce už v autobuse, jinak je film součástí prohlídky. Teď už průvodce nasadil vážnější notu a říká nám fakta o válce. Na místě jsme si ještě museli koupit lístky pro oba, za 220 tisíc dongů (250 Kč) a pak už jsme vyrazili do džungle.
Tunely byly budovány ve 3 patrech v hloubce asi 2, 5 a 8 metrů pod zemí, kde se ve velmi těsném prostoru ukrývali jak partyzánští vojáci, podporování Ho Chi Minhem, tak i civilisté. Tunely začali vojáci budovat už za francouzské války a za americké války to tady velmi vyšperkovali. Zdejší tunely byly asi 250 km dlouhé, součástí tunelů byly i kuchyně, společenské místnosti, prostě vše potřebné k vyžití, protože tam lidé trávili dlouhé měsíce. Tunely byly důmyslně odvětrávány systémem bambusových trubek, které na povrch ústily v nenápadných dírách. Vietcong tunely neustále rozšiřoval, přes den se tunely kopaly a v noci se zemina vynášela k řece, nebo do lesa.
První zastavení v džungli jsme měli u vstupu do tunelů, opět dokonale maskovaného. Byla to velmi úzká díra v zemi, která se zakryla malým poklopem, přibližně tak 40x30 cm. Na poklop se ještě nasypalo listí, aby ho vůbec nikdo nenašel. Marek tady zkusil vlézt dovnitř, ať má typickou fotku z tunelů. Moc lidí se tam vyfotit nestihlo, protože se nám na prdel tlačili další turisti. Celkově jich tam bylo na můj vkus až příliš, což mi celý výlet docela zkazilo.
Dále jsme viděli hrůzostrašné pasti, plné hrotů, ze kterých nebylo úniku. Vietnamci dokonce nosili americké uniformy a myli se jejich mýdlem, aby je šlo těžko vystopovat. Zajímavostí je, že tunely ústily u americké základny, kde v noci chodili Vietnamci Američany strašit. Mnoho vojáků takto nečekaně pozabíjeli, nebo je strašili různymi zvuky, z čehož američtí vojácí šíleli a často pak páchali sebevraždy.
Poté jsme došli k restauraci, u které se nacházela střelnice, kde si mohl každý za peníze vystřelit. Jeden náboj za dolar. Toto turisté s chutí využívali a po celém areálu tunelů se rozeznívaly zvuky výstřelů, mi se to teda vůbec nelíbilo, alespoň to ale přidávalo celému místo na autenticitě. Střílet se tady dalo z AK 47, M16 a dokonce i z kulometu.
Dalším zastavením byla samotná prohlídka tunelů. Kousek tam rozšířili pro turisty, ale pořád to bylo hodně úzké. Jak tam bylo tolik turistů, průchod tunely se pořád zastavoval, a proto jsem tam raději ani nešla. Marek prošel jen nejkratší vzdálenost 20 metrů a říkal, že mu to bohatě stačilo.
Také jsme viděli válečnou kuchyni, kde nám připravili jediné jídlo, které se tady jedlo. Ochutnali jsme topinambury, které se namáčely do směsi arašídů a cukru. Mi to moc chutnalo, ostatním asi moc ne, tak jsem to tam alespoň vyjedla.
Zpět v Saigonu jsme si zašli na oběd a koupit lísky do nočního autobusu. Zbytek času jsme využili k brouzdání po nákupních uličkách. Dívala jsem se i po oblečení, ale Marek mě vyrušil otázkou, jestli si nutně musím něco koupit. Nakonec jsme zapadli do jedné příjemné hospůdky, kde jsme si čas zkrátili popíjením piva a výborného vietnamského vína z oblasti Dalatu. Večer jsme ještě zašli pro krosny na hotel, stavili jsme se pro rychlou večeři v mekáči a spěchali jsme k nočnímu busu. To byl zase další zážitek. Autobus byl plný úzkých paland a my jsme měli místa úplně vzadu, proto jsme se moc nevyspali, protože to s námi v noci pěkně házelo.
Nha Trang
Nha Trang je ruská destinace. Město nás uvítalo nápisy v azbuce, Vietnamci na nás pořvávali rusky, typická vietnamská atmosféra. Ale pro nás to byla jen přestupní stanice do Dalatu, kde jsme měli v plánu vyrazit na 2-3 dny na skútru. Městečko jsme si ale prošli, přespali tam a ráno jsme chtěli vyrazit dále.
Dalat
Další den jsme se vzbudili do deštivého dne a proto jsme museli naše plány změnit. Nakonec jsme se museli rozloučit v plánem dojet do Dalatu na skútru a vyrazili jsme místním busem. To byla teda jízda, jeli jsme tam po kratší, rozbité komunikaci a dokonce pár lidí zvracelo. Odpoledne přijíždíme do krásného městečka, jehož dominantou je jezírko a konečně je tady mírnější klima. Stavili jsme se v hipsterské restauraci na oběd, dali jsme si tady nejlepší džus na světě (jahody, ostružiny, med a máta) a vyrazili jsme taxíkem na hotel. Vybrali jsme si tady krásný hotel za městem, s výhledem na nekonečné skleníky a staré, překrásné vily. V Dalatu se pěstuje snad vše, od ovoce, zeleniny, až po květiny, proto se tady nachází tisíce skleníků.
Večer jsme se chtěli jít někam najíst, ale jediná možnost je prý dojet taxíkem do města, že tak pozdě už je tady vše zavřeno, protože místní lidé velmi časně vstávají. Vyrazili jsme tedy do víru městečka, na noční trh. Na nočním trhu jsme zrovna ochutnávali místní speciality, když v tom přijela policie. Jak ukazovali z auta prstem, lidé balili v okamžiku své stánky, tvořené malinkými židličkami. Po odjezdu policie zase vše vybalili, jakoby se nic nestalo.
Druhý den ráno jsme si půjčili skútr, ať si to tady pořádně objedeme. Nejdříve jsme se stavili v místní pekárně na výborné pečivo, které jsme si snědli u krásného jezírka. Po snídani jsme hledali letní palác, ale asi je zrovna v rekonstrukci, protože na jeho místě byly stavební zátarasy.
Našli jsme ale místní skvost, bláznivý Crazy House, Hang Nga. Celkový design domu připomíná rozvětvený strom, jehož součástí jsou i další organické skulptury jako jeskyně, skála a tak dále. Dílo je otevřeno od roku 1990 a samotná architektka projektu, dcera komunistického prezidenta, zde stále žije. Dům se pořád staví, dokonce se tady dá i přespat v mnoha tématických pokojích, jako mravenčí, včelí a tak dále. Dokonce je to jedno z nejbizardnějších míst na světe, kde se dá přespat. Paráda, za vstupné 80 tisíc dongů pro oba (90 Kč) jsme byli nadšení.
Dále jsme projeli kolem místní univerzity, nachází se jich zde dokonce několik a pokračovali jsme na oběd. Zapadli jsme do jednoho místního bistra, na které jsme našli skvělé recenze. Dali jsme si tady skvělé cha ram bap, neboli úžasné závitky s arašídovou omáčkou. Tohle mi asi chutnalo nejvíce z celého Vietnamu.
Následně jsme zamířili na 30 km vzdálené sloní vodopády, které byly také velkolepé. Vodopádů je v této oblasti několik, ale na projetí všech bychom potřebovali další den. Zaujaly nás tam obrovské balvany, které měly zajímavý průřez včelího plástu.
Cestou zpátky jsme se zastavili v továrně na výrobu hedvábí. Prošli jsme si tady výrobu, procházeli jsme kolem kokonů, viděli jsme jak kokony místní ženy čistí a mění v pevná vlákna. Vyvrcholením této prohlídky byly ohromné stavy, které vyráběly vzorované látky. Nahoře měly vsunutou kartičku s dírkami, podle které se tvořil požadovaný vzor.
Zpět ve městě jsme si neodpustili náš oblíbený džus a následně moje oblíbené závitky. A vydali jsme se ještě na šlapadla, na místním jezírku. Jak jsem stará, tak jsem na tom nikdy nebyla. Nahodila jsem pro jistotu vestu a vyrazili jsme na jezírko. Parádní poježdění a skvělá tečka, za skvělým dnem.
Další ráno jsme si přivstali na východ Slunce, udělali krásné fotky a vyrazili jsme pro snídani. V nedaleké pekárně jsem koupila bagety, což byla také vtipná situace. Místní paní vůbec neuměly anglicky, takže mi jen braly z ruk peníze a do sáčku vkládaly bagety, dokud jsem je nezastavila. Ještě jsme se stavili pro nějaké ovoce a hlavně na místní přefiltrovanou kávu s kondenzovaným mlékem, která chutná jako kávový likér. Samozřejmě jsme si filtr na kávu koupili, protože jsme si tuto chuť zamilovali a přece bychom bez této kávy nemohli doma být.
Náš čas v Dalatu se chýlil ke konci, vyrazili jsme taxíkem na bus, který nás zavezl zpět do Nha Trangu. Tady jsme koupili lístky na noční bus do středního Vietnamu - do města Hoi An. Zbytek času v Nha Trangu jsme odpočívali, dávali si místní čepované pivo a těšili jsme se, až se ráno probudíme ve středním Vietnamu.
Procházka po Saigonu - palác sjednocení, interiér hlavní pošty a katedrála Notre Dame
Večer jsme ještě koupili dvoudenní výlet na deltu Mekongu. Dali jsme za něj milión, konečně jsme se rozšoupli. Ale milion vietnamských dongů, což je asi 1200 korun.
Delta Mekongu
Ráno jsme si přivstali, abychom se stihli sbalit, krosny jsme nechali na hotelu a vyrazili jsme pouze s malým batůžkem. Jaká příjemná změna. Od cestovky jsme vyjeli trošku pozdě, jak už bývá asijským zvykem, ale za to jsme měli milého a snaživého průvodce, který nám sdělil mnoho zajímavostí o Vietnamu. Například že jsou auta ve Vietnamu předražená, protože se za ně platí přemrštěná daň. Za nejběžnější vietnamský automobil Toyota Innova se platí "pouze" 100% daň, takže ho přeplatíte jen 2x. A za luxusní auta, jako Audi, Mercedes se platí daň i 300%. To už z auta činí poměrně drahou věc za několik milionů, ve vietnamském případě miliard dongů. Proto každý Vietnamec vlastní motorku a jen v Saigonu jich jezdí 9 miliónů.
První zastavení jsme měli na tuze turistickém místě, kam se prostě vozí všichni turisti, aby nakoupili předražené suvenýry a občerstvení. K našemu údivu tam tolik lidí něco kupovalo, jakoby byli poprvé v obchodě a nevylezli ani z hotelu. Na další zastávce už bylo konečně něco k vidění. Navštívili jsme buddhistický chrám, kde bylo několik obřích buddhistických soch. Ve Vietnamu se oficiálně k buddhismu hlásí 17% obyvatel, ale neoficiálně to bude určitě daleko víc. A pro zajímavost je druhým nejrozšířenějším náboženstvím křesťanství. Dokonce ve Vietnamu vznikla caodaistická církev, která se snažila sjednotit světové náboženství v jedno, ale byla tvrdě potlačena komunistickým režimem. V minulých desetiletích se ale podařilo církev obnovit a hned má několik miliónů stoupenců.
Zastavení v buddhistickém chrámu
Po náboženské vsuvce jsme konečně po pár hodinách dojeli na místo. Do městečka My Tho, odkud jsme lodí pokračovali na různé ostrovy. Jak přehnaně to bylo turistické o tom se raději ani nezmiňuji. Po příjezdu na první ostrůvek, kde se měly vyrábět sladkosti z kokosového mléka, se ihned po našem příjezdu daly místní ženy do práce. Viděli jsme celý postup výroby i názornými ukázkami, ale zajímavé to moc nebylo. Prodávali tam daleko víc ostatních suvenýrů, než samotných sladkostí. Následovala povinná přestávka, po které přišla největší turistická fraška. Malý koník nás v povoze svezl asi 200 metrů, po hrbolaté, nezajímavé cestě a v půlce to najednou prudce otočil, že jsme se lekli, co se stalo a jeli jsme zpět. Moc jsme nepochopili smysl této akce.
Pak nás zavezli na další ostrůvek, který byl plný turistických restaurací, kde se podával oběd. Oběd nebyl nic moc, snad nikdo ho nedojedl. Na ostrůvku jsme měli asi hodinku rozchod, že si tam máme půjčit kola a projet se. Na kola jsme vyrazili jen sami dva, byly to hrozně rozvrzaní arabi a sotva jsme jeli. Opět jsme nic zajímavého neviděli, alespoň jsme si poleželi v houpacích sítích.
Po obědové pauze pokračoval turistický program dál. Přikodrcali jsme na další ostrůvek, tentokrát medový. Podávali tam zdarma zelený čaj s medem a šťávou z kumquatu a medovým pylem. Čaj byl výborný, to joo. Dále na stůl nosili ochutnávku medových výrobků, tak jsme si přece jen něco koupili, ať nejsme za úplné socky, protože ostatní zase nakupovali jako diví. Na další ostrůvek nás převezly maličké lodičky pro 4 osoby, kde 2 paní veslovaly. Vyfasovali jsme pravé vietnamské, špičaté klobouky a pluli jsme na další ostrůvek. Na dalším ostrůvku už to nemohlo být více kýčovité. Dostali jsme ochutnávku tropického ovoce, každý jeden kousek od jednoho druhu, které se mělo namáčet ve směsi cukru a chilli. Marek to s chilli přehnal a při odchodu vyjídal zbylé ovoce z ostatních stolů. Ostatní turisti tam toho nechali tolik, že jsem se přidala. Přece to tam nenecháme. Jo a ještě k tomu debužírování nám zpívali místní lidové písničky a samozřejmě nás pak za to skásírovali, když chodili kolem všech se somráckým košíčkem. Dali jsme jim asi nejméně, 5 tisíc dongů (6 Kč) a ještě jsme vyžrali všechno zbylé ovoce. No nejsme my Češi?
Delta Mekongu - den první
Pro dnešek už bylo naštěstí ostrůvků dost a přemístili jsme se do hlavního města celé delty Can Tho, kde jsme jeli úmorné 3 hodiny. V tomto městě byli všichni turisti ubytováni v hotelu, jen my jsme si připlatili za něco lepšího. My jsme spali ve vesničce, u místních a byl to ten nejlepší zážitek z celé slavné delty. K autobusu si pro nás přijel pan domácí a otcem a vezli si nás na skútru do vesničky. Cestou nám Marek s mladším švihákem ujeli a my jeli po tmě, úzkými uličkami, tmavou vesničkou u řeky. Snažila jsem se užívat famózní západ Slunce, ale když byl Marek z dohledu, bylo mi do breku. Takové ty klasické ženské představy, že nás někde zavezou, okradou a zmlátí. Naštěstí bylo vše v pohodě a dojeli jsme do útulného penzionku, který už byl uzpůsoben pro turisty. Pokoj jsme měli moc pěkný, takový rustikální. Hned nám naservírovali večeři, což znamenalo plný stůl dobrot jen pro nás dva, až se stoly prohýbaly. Dostali jsme výbornou polévku z vodní dýně, rybí kousky ve skvělé omáčce s rýží, dušenou zeleninu s tofu a kupu ovoce. Nejvíce nás ale zaujaly závitky, které jsme si sami motali do rýžového papíru a plnili jsme je rýžovými nudlemi, bylinkami a křupavými plackami z říčních krevet. Opravdu delikatesa. Úplně přecpaní jsme se odvalili do pokoje a šli jsme brzo spát, protože jsme si chtěli přivstat na východ Slunce.
Se vstáváním na této vesničce problém nebyl, už tak od pěti hodin, kdy se rozednívalo, bylo venku dost rušno. Skútry jezdily sem a tam, lidé se bavily, loďky na říčce hučely a dokonce byl slyšet i rozhlas s komunistickou propagandou. Vyskočili jsme z postele a pospíchali ven, ale východ Slunce byl na opačné straně. Prošli jsme se aspoň po vesničce, kde už to pěkně žilo, děti jezdily do školy ve stejnokrojích s červeným, pionýrským šátkem, lidé chodili na trh, paráda. Zašli jsme na ten trh taky, ať zažijeme kouzelnou atmosféru vesnického trhu. Bohužel jsme museli spěchat na snídaňové hody, které už jsme měli nachystané na stole.
Ranní procházka po vesničce
Po snídani jsme se nalodili na majitelovu bárku, která nás odvezla za zbylými účastníky zájezdu, na plovoucí trhy. Projížďka loďku byla opět parádní, stejně jako celý pobyt na vesničce. Ještě, že jsme se rozšoupli a tu stovku jsme si za tenhle zážitek připlatili. Říčku jsme brázdili asi 45 minut a nevěřícně sledovali život kolem řeky. Viděli jsme mnoho říčních příbytků, lodí, pracujících lidí, ale nikdo se na nás bohužel neusmál.
Nezapomenutelná projížďka po Mekongu
U plovoucích trhů jsme se sešli s naší skupinkou. Celý trh se skládal z pár loděk, které mezi sebou obchodovaly. Teď už ale bylo po kšeftě a hemžilo se to tady turisty, na jejich výletních lodích. Proplouvali jsme mezi loďkami křížem krážem a postupně do nás narážely malé lodičky, které se turistům snažily něco prodat. Žádné extra zboží tam nebylo, pouze ovoce, nápoje a sem tam nějaká loďka s polévkou.
Plovoucí trhy na řece Mekong
Dále jsme pluli na další turistickou atrakci, výrobu rýžových nudlí. Zase tady měli všechny stroje potřebné k jejich výrobě a každá si mohl vyzkoušet, jak se taková nudle vyrábí. Rýžová mouka se smíchá s vodou, chvíli se to povaří, z této směsi se smaží na velkém, kulatém kameni placky. Tyto placky se pak suší na proutěných rohožích na přímém Slunci a po uschnutí se už jen placka prožene krájecím stojem na nudle a je hotovo. Každý si vyrobil svoji nudli, Vietnamci si nakoupili rýžové suvenýry a vydali jsme se dál..
Výroba rýžových nudlí
Posledním zastavením byla tropická zahrada, kde jsme se jen prošli mezi stromy, střihli si nutnou přestávku, ať si alespoň někdo něco koupí a vrátili jsme se zpět do Can Tho. Zde nás průvodce dovedl do turistické restaurace, kde jsme si už ale oběd cvakali sami. Na jídelním lístku byly takové speciality, jako žáby, krysy, hadi, netopýři a nesměl chybět ani tolik Vietnamci oblíbený pes. Při placení nás chtěli okrást o 50 tisíc dongů, ale Marek se nedal. Po této tečce na závěr jsme vyrazili směr Saigon a vzali jsme to alespoň po dálnici, protože autobus nabral zpoždění, protože měl defekt.
Tropická zahrada
V Saigonu jsme opět využili služby předešlého hotelu, kde po dobu našeho výletu odpočívaly naše krosny. Večer Marek skočil zaplatit zítřejší výlet, na tunely Cu Chi a koupil skvělou večeři. Po dlouhé době jsme se rozšoupli a dopřáli jsme si bloček goudy a bagetku.
Cu Chi tunely
Následující den jsme museli zase brzo vstávat, zase balit a spěchat k naší známé cestovce. Byla sobota, město bylo úplně zacpané. Alespoň jsme měli hodně vtipného průvodce, který nám ihned oznamuje, že se volný, kdyby přítomné dámy měly zájem. Opět nám vypráví zajímavosti o Vietnamu, velmi vtipnou formou, že se celý autobus hrozně řechtá. Po chvilce zastavujeme na happy room, který je nečekaně součástí turistického obchodu. K obchodu patří také chráněná dílna, kde válkou poznamenaní lidé vyrábí například ze skořápek od vajíček velmi krásné ozdoby.
Protože máme kvůli zacpanému Saigonu zpoždění, pouští nám průvodce úvodní film k americké válce už v autobuse, jinak je film součástí prohlídky. Teď už průvodce nasadil vážnější notu a říká nám fakta o válce. Na místě jsme si ještě museli koupit lístky pro oba, za 220 tisíc dongů (250 Kč) a pak už jsme vyrazili do džungle.
Tunely byly budovány ve 3 patrech v hloubce asi 2, 5 a 8 metrů pod zemí, kde se ve velmi těsném prostoru ukrývali jak partyzánští vojáci, podporování Ho Chi Minhem, tak i civilisté. Tunely začali vojáci budovat už za francouzské války a za americké války to tady velmi vyšperkovali. Zdejší tunely byly asi 250 km dlouhé, součástí tunelů byly i kuchyně, společenské místnosti, prostě vše potřebné k vyžití, protože tam lidé trávili dlouhé měsíce. Tunely byly důmyslně odvětrávány systémem bambusových trubek, které na povrch ústily v nenápadných dírách. Vietcong tunely neustále rozšiřoval, přes den se tunely kopaly a v noci se zemina vynášela k řece, nebo do lesa.
První zastavení v džungli jsme měli u vstupu do tunelů, opět dokonale maskovaného. Byla to velmi úzká díra v zemi, která se zakryla malým poklopem, přibližně tak 40x30 cm. Na poklop se ještě nasypalo listí, aby ho vůbec nikdo nenašel. Marek tady zkusil vlézt dovnitř, ať má typickou fotku z tunelů. Moc lidí se tam vyfotit nestihlo, protože se nám na prdel tlačili další turisti. Celkově jich tam bylo na můj vkus až příliš, což mi celý výlet docela zkazilo.
Marek v tunelu
Dále jsme viděli hrůzostrašné pasti, plné hrotů, ze kterých nebylo úniku. Vietnamci dokonce nosili americké uniformy a myli se jejich mýdlem, aby je šlo těžko vystopovat. Zajímavostí je, že tunely ústily u americké základny, kde v noci chodili Vietnamci Američany strašit. Mnoho vojáků takto nečekaně pozabíjeli, nebo je strašili různymi zvuky, z čehož američtí vojácí šíleli a často pak páchali sebevraždy.
Poté jsme došli k restauraci, u které se nacházela střelnice, kde si mohl každý za peníze vystřelit. Jeden náboj za dolar. Toto turisté s chutí využívali a po celém areálu tunelů se rozeznívaly zvuky výstřelů, mi se to teda vůbec nelíbilo, alespoň to ale přidávalo celému místo na autenticitě. Střílet se tady dalo z AK 47, M16 a dokonce i z kulometu.
Dalším zastavením byla samotná prohlídka tunelů. Kousek tam rozšířili pro turisty, ale pořád to bylo hodně úzké. Jak tam bylo tolik turistů, průchod tunely se pořád zastavoval, a proto jsem tam raději ani nešla. Marek prošel jen nejkratší vzdálenost 20 metrů a říkal, že mu to bohatě stačilo.
Také jsme viděli válečnou kuchyni, kde nám připravili jediné jídlo, které se tady jedlo. Ochutnali jsme topinambury, které se namáčely do směsi arašídů a cukru. Mi to moc chutnalo, ostatním asi moc ne, tak jsem to tam alespoň vyjedla.
Zpět v Saigonu jsme si zašli na oběd a koupit lísky do nočního autobusu. Zbytek času jsme využili k brouzdání po nákupních uličkách. Dívala jsem se i po oblečení, ale Marek mě vyrušil otázkou, jestli si nutně musím něco koupit. Nakonec jsme zapadli do jedné příjemné hospůdky, kde jsme si čas zkrátili popíjením piva a výborného vietnamského vína z oblasti Dalatu. Večer jsme ještě zašli pro krosny na hotel, stavili jsme se pro rychlou večeři v mekáči a spěchali jsme k nočnímu busu. To byl zase další zážitek. Autobus byl plný úzkých paland a my jsme měli místa úplně vzadu, proto jsme se moc nevyspali, protože to s námi v noci pěkně házelo.
Nha Trang
Nha Trang je ruská destinace. Město nás uvítalo nápisy v azbuce, Vietnamci na nás pořvávali rusky, typická vietnamská atmosféra. Ale pro nás to byla jen přestupní stanice do Dalatu, kde jsme měli v plánu vyrazit na 2-3 dny na skútru. Městečko jsme si ale prošli, přespali tam a ráno jsme chtěli vyrazit dále.
Dalat
Další den jsme se vzbudili do deštivého dne a proto jsme museli naše plány změnit. Nakonec jsme se museli rozloučit v plánem dojet do Dalatu na skútru a vyrazili jsme místním busem. To byla teda jízda, jeli jsme tam po kratší, rozbité komunikaci a dokonce pár lidí zvracelo. Odpoledne přijíždíme do krásného městečka, jehož dominantou je jezírko a konečně je tady mírnější klima. Stavili jsme se v hipsterské restauraci na oběd, dali jsme si tady nejlepší džus na světě (jahody, ostružiny, med a máta) a vyrazili jsme taxíkem na hotel. Vybrali jsme si tady krásný hotel za městem, s výhledem na nekonečné skleníky a staré, překrásné vily. V Dalatu se pěstuje snad vše, od ovoce, zeleniny, až po květiny, proto se tady nachází tisíce skleníků.
Večer jsme se chtěli jít někam najíst, ale jediná možnost je prý dojet taxíkem do města, že tak pozdě už je tady vše zavřeno, protože místní lidé velmi časně vstávají. Vyrazili jsme tedy do víru městečka, na noční trh. Na nočním trhu jsme zrovna ochutnávali místní speciality, když v tom přijela policie. Jak ukazovali z auta prstem, lidé balili v okamžiku své stánky, tvořené malinkými židličkami. Po odjezdu policie zase vše vybalili, jakoby se nic nestalo.
Druhý den ráno jsme si půjčili skútr, ať si to tady pořádně objedeme. Nejdříve jsme se stavili v místní pekárně na výborné pečivo, které jsme si snědli u krásného jezírka. Po snídani jsme hledali letní palác, ale asi je zrovna v rekonstrukci, protože na jeho místě byly stavební zátarasy.
Našli jsme ale místní skvost, bláznivý Crazy House, Hang Nga. Celkový design domu připomíná rozvětvený strom, jehož součástí jsou i další organické skulptury jako jeskyně, skála a tak dále. Dílo je otevřeno od roku 1990 a samotná architektka projektu, dcera komunistického prezidenta, zde stále žije. Dům se pořád staví, dokonce se tady dá i přespat v mnoha tématických pokojích, jako mravenčí, včelí a tak dále. Dokonce je to jedno z nejbizardnějších míst na světe, kde se dá přespat. Paráda, za vstupné 80 tisíc dongů pro oba (90 Kč) jsme byli nadšení.
Crazy House
Dále jsme projeli kolem místní univerzity, nachází se jich zde dokonce několik a pokračovali jsme na oběd. Zapadli jsme do jednoho místního bistra, na které jsme našli skvělé recenze. Dali jsme si tady skvělé cha ram bap, neboli úžasné závitky s arašídovou omáčkou. Tohle mi asi chutnalo nejvíce z celého Vietnamu.
Následně jsme zamířili na 30 km vzdálené sloní vodopády, které byly také velkolepé. Vodopádů je v této oblasti několik, ale na projetí všech bychom potřebovali další den. Zaujaly nás tam obrovské balvany, které měly zajímavý průřez včelího plástu.
Sloní vodopády
Cestou zpátky jsme se zastavili v továrně na výrobu hedvábí. Prošli jsme si tady výrobu, procházeli jsme kolem kokonů, viděli jsme jak kokony místní ženy čistí a mění v pevná vlákna. Vyvrcholením této prohlídky byly ohromné stavy, které vyráběly vzorované látky. Nahoře měly vsunutou kartičku s dírkami, podle které se tvořil požadovaný vzor.
Za dokonalým hedvábím se skrývá také špinavá práce
Zpět ve městě jsme si neodpustili náš oblíbený džus a následně moje oblíbené závitky. A vydali jsme se ještě na šlapadla, na místním jezírku. Jak jsem stará, tak jsem na tom nikdy nebyla. Nahodila jsem pro jistotu vestu a vyrazili jsme na jezírko. Parádní poježdění a skvělá tečka, za skvělým dnem.
Stylové pití, stylové jídlo, stylová labuť..
Další ráno jsme si přivstali na východ Slunce, udělali krásné fotky a vyrazili jsme pro snídani. V nedaleké pekárně jsem koupila bagety, což byla také vtipná situace. Místní paní vůbec neuměly anglicky, takže mi jen braly z ruk peníze a do sáčku vkládaly bagety, dokud jsem je nezastavila. Ještě jsme se stavili pro nějaké ovoce a hlavně na místní přefiltrovanou kávu s kondenzovaným mlékem, která chutná jako kávový likér. Samozřejmě jsme si filtr na kávu koupili, protože jsme si tuto chuť zamilovali a přece bychom bez této kávy nemohli doma být.
Dalatské skleníky
Náš čas v Dalatu se chýlil ke konci, vyrazili jsme taxíkem na bus, který nás zavezl zpět do Nha Trangu. Tady jsme koupili lístky na noční bus do středního Vietnamu - do města Hoi An. Zbytek času v Nha Trangu jsme odpočívali, dávali si místní čepované pivo a těšili jsme se, až se ráno probudíme ve středním Vietnamu.
Pohodička ve spacím autobuse
Žádné komentáře:
Okomentovat