Malajsie - Kuala Lumpur, Penang, Langkawi

V Malajsii jsme určitě nebyli naposled! Ze států jihovýchodní Asie patří rozhodně k těm rozvinutějším. Navštívili jsme zatím v první etapě pouze Kuala Lumpur a ostrovy Penang a Langkawi. Hned po příjezdu na nás dýchla úplně jiná atmosféra, než na Srí Lance. Malajsie je muslimský stát, plný milých, usmívajících se lidí. S malajsijskou kulturou jsme se poprvé setkali v Dubaji, když jsme přes couchsurfing bydleli u Malajsijce Mizziho. Vyprávěl nám o své kultuře, o islámu, o tom, jak se tam mají ženy dobře, že se k nim muži chovají jako k princeznám. Zajímavé bylo, že ženy ke svatbě dostávají od manžela dar, jaký je jen napadne. Větší suma peněz, dům, auto, nic není problém..

Kuala Lumpur

Ze Srí Lanky jsme do Kuala Lumpur letěli s obávanou AirAsia, létaní mi po různých katastrofách dělá čím dál tím hůř a ještě nás alespoň 15 letů čeká. jen na této dovolence. Do Malajsie jsme přiletěli v podvečer, ale než jsme se vymotali z letiště, byla už tma. Z mezinárodního letiště KLIA2 jezdí buď rychlovlak, který je v centru nejrychleji za 35 Rm (250 Kč) za jednu jízdu, nebo se tam dá dostat levněji, autobusem, který jsme i my využili. Dovezl nás na hlavní dopravní stanici města KL sentral, kde se kříží linky metra, autobusů i rychlovlaku. Odtud jsme sedli na metro a vystoupili jsme u krásné mešity, s výhledem na rozzářené Petronas Towers. Než jsme se dostali na hotel, bylo už 10 hodin. Ale konečně jsme byli v pěkném hotelu, kde výskyt švábů nehrozil.

Druhý den ráno jsme vyrazili na průzkum města, nejprve jsme se rozhodli navštívit nedalekou čínskou čtvrť, která se rozprostírá podél ulice Jalan Petaling. U Inda jsme si dali skvělý oběd - úžasný česnekový naan a kuřecí kari. Prošli jsme pár stánků, ale zatím jsme nic nekupovali, protože jsme měli namířeno na formule. Mimochodem, lístky na formule bylo to první co jsme na naší plánovanou půlroční cestu zakoupili - a to za krásných 400 korun pro oba, na celý víkend! Pro představu závod na Silverstone v Anglii stojí minimálně 3 tisíce korun pouze na hlavní závod.

Toulky Kuala Lumpur - mešita Jamek, čínská čtvrť na ulici Petaling

Mysleli jsme si, že taková světová událost bude mít všude ohromnou reklamu, všude tam budou bilboardy, stánky se suvenýry, ale opak byl pravdou. Kdybychom dopředu nevěděli, že se tady formule pojedou, tak bychom to ani nepoznali. Měli jsme co dělat, abychom našli, jak se tam dostat. Autobusy na okruh v Sepangu jezdily jak jinak, než z hlavního dopravního uzlu - KL sentral. Cesta trvala asi hodinku a pro zajímavost jsme celkově za autobus na okruh utratili více, než za samotné lístky na Velkou cenu na celý víkend.

V sobotu se jela kvalifikace, tak jsme si aspoň oťukli terén a vyhlídli si ty nejlepší místa. Dírou v plotě jsme se vetřeli na vedlejší plácek, kde byly i kryté stříšky, což jsme za chvíli velmi ocenili, protože se spustil pořádný liják. Měli jsme ale parádní výhled širokého záběru. Měli jsme lístky do sektoru C3, ale prošli jsme i sektor C2.

 Schéma závodního okruhu v Sepangu

V neděli jsme si skočili na oběd k našemu oblíbenému Indovi a zamířili jsme přímo na okruh, ať chytneme dobrá místa. Bylo vedro k padnutí a organizátoři nás pěkně vypekli a díru v plotě opravili, takže jsme museli zůstat v našem sektoru. Náš sektor ale nabízel výhled na poslední zatáčku, kde jsme byli svědky mnoha napínavých předjíždění. Nejsme fanoušci formulí, ale rozhodli jsme se, že budeme fandit stáji Ferrari a taky díky nám Sebastian Vettel s přehledem vyhrál. Ukončilo to téměř dvouleté čekání italské stáje Ferrari na vítězství. Kimi Räikkönen, druhý jezdec stáje Ferrari, dojel čtvrtý, i když se na začátku dostal na poslední místo. Nemáte zač kluci! Ještě, že jsme tam byli! Neměli jsme výhled na žádnou tabuli s výsledky, proto jsme museli vše postaru počítat, kdo vede, jaký má Vettel náskok před Hamiltonem, kolikátý je Kimi. I tak to byl další velký sportovní zážitek, ale já už bych to po druhé vidět nemusela. Večer jsme se nechali dovézt k slavným věžím Petronas Towers a mohli se tak kochat jejich noční krásou.

Velká cena Malajsie

Další den jsme měli dostatek času na menší obhlídku města, protože nám přesunuli let na pozdější čas. Zamířili jsme k naší oblíbené čínské čtvrti, nakoupit nějaké suvenýry. Odkud jsme kousek popojeli místním busem, který jezdí zadarmo, k jednomu z mnoha obchodních domů, od kterého jsme šli pěšky ke slavným dvojčatům Petronas Towers.Věhlasných věží jsme se nemohli nabažit, prohlídli jsme si je ze všech úhlů, ale nejkrásnější jsou stejně v noci.

Petronas Towers

Ale už nás dost tlačil čas a museli jsme fofrem pro věci do hotelu a na letiště, které mělo být údajně blíž, než navštěvovanější mezinárodní sestra KLIA. Párset metrů od hotelu se spustil takový liják, že jsme chvíli čekali, jestli neustane, ale spíš déšť nabýval na síle. Zbývalo nám asi jen 100 metrů a museli jsme vběhnout do deště, ať stihneme let. Já jsem utíkala první, přechod mi zablokoval nějaký dobrák v autě a smál se mi, jak moknu. Ani Markovi se nezadařilo a ztratil v tomto dešti mobil. Museli jsme na metro, pak jsme pokračovali přímým spojem na letiště a dojeli jsme dost na kvap.




Na Penang jsme letěli vrtulovým letadlem z letiště Subang. Ještě, že mi tyto jobovky říká Marek až na poslední chvíli. Že poletíme vrtulovým letadlem mi řekl až na letišti, za rentgenovou kontrolou, kde už nebyla možnost úniku. Fakt super, na celém letišti jsme byli snad jediní turisti a taky jediná atrakce pro místní. Z tohoto skvělého letiště létají asi jen vrtulové stroje ATR. Samotný let tak hrozný nebyl, jak jsem čekala a za hodinku už jsme byli na Penangu.

Vrtulové letadlo ATR

Penang

Ostrov Penang tvoří samostatný stát, ještě s kouskem pevniny, se kterým ostrov spojují 2 mosty. Ostrov není nijak rozlehlý, dá se v pohodě projet za 1 den. Penang je proslulý svojí gastronomií, míchá se tady směsice kuchyní z mnoha koutů Asie. Nebyl problém si tady dát sushi, thajské kari, nebo indické dobroty. Ostrov nedisponuje pěknými plážemi, dokonce by se na březích měly objevovat jedovaté medúzy. Letiště se nachází na jihovýchodě ostrova a hlavní město je pár kilometrů od něj. Výhodou je, že přes ostrov jezdí různé autobusy.

Z letiště jezdí linka 404E, která nás dopravila do centra města Georgetownu, odkud nám místní poradili autobus k hotelu. Tady jsme poprvé využili mobilní rezervační aplikaci Hotelquickly, kterou prý založil Čech. Funguje tak, že hotely na poslední chvíli, kdy potřebují vyprodat kapacity, dají svoji nabídku pokojů na dnešní, nebo zítřejší noc, s výraznou slevou. Zarezervovali jsme si pěkný hotel s bazénem, ve kterém jsme si po shonu v Kuala Lumpur naordinovali den klidu a válení u bazénu. Z bazénu jsme vylézali pouze na jídlo, na které jsme chodili do nedaleké jídelny, které asi fungují všechny stejně. Vypozorovali jsme, že jádro jídelny tvoří stánek s nápoji a kolem něj jsou různé stánky, které prodávají každý své speciality.

Oddych na Penangu

Druhý den jsme se konečně vydali na prohlídku města, po stopách slavných streetartových děl. Vyfasovali jsme mapu, na které byly zobrazeny všechny pouliční dílka i se jmény. U některých slavných vyobrazení se tvořila fronta, jako na banány, protože když se asiati fotí je to na dlouho. Nejhorší je, jak vidí, že ten druhý měl lepší pózu a jsou schopní tam vlézt znovu, i když plno lidí čeká.

Pouliční umění v Geogetownu

Další den jsme si půjčili skvělý designový skútr Vespa s plánem, že projedeme ostrov. Naší první zastávku jsme si udělali v nedalekém chrámu Kek Lok Si, který má být údajně největším buddhistickým chrámem v Malajsii, někde píšou, že i v celé jihovýchodní Asii. Chrám je opravdu rozlehlý, dokonce tam je i lanovka, za kterou se platí za oba 8 Rm (60 Kč), za samotný vstup do chrámu se neplatí. Dominantou chrámu je bronzová socha Kuan Yin - bohyně milosti, vysoká 36,5 metrů a pagoda Ban Po Thar - pagoda desetitisíců Buddhů, na kterou je vstup 2 Rm (14 Kč). Bohužel samotný dojem z chrámu dost kazí všudy přítomné stánky, takže celý chrám spíš připomíná obchod, než svatostánek.

Obrovský buddhistický svatostánek Kek Lok Si

Projížděli jsme ostrov a užívali si radosti jízdy s Vespou a narazili jsme, kousek za Balik Pulau, na továrničku na zpracování muškátového oříšku. Ihned po příjezdu se nás ujal velmi milý dědoušek a jen s velmi omezenými znalostmi angličtiny nám ukázal, co vše lze z muškátovníku získat. Bylo to velmi kouzelné a poučné. Na Penangu je mnoho nezajímavých atrakcí pro turisty, jako například farma s tropickým ovocem za 250 korun, ale továrnička na zpracování muškátového oříšku je zdarma. Plod muškátovníku připomínal scvrklé jablko, které mělo vevnitř plod. Samčí rostliny v sobě ukrývaly plody 2, ze kterých se lisoval olej a samičí rostliny obsahovaly plod pouze 1, který po vysušení je náš známý muškátový oříšek. Ze zbytku plodu tam připravovali vynikající džus, který chuťově připomínal jablkový kompot, nebo sirup proti kašli. Rozšířili jsme tady také naší sbírku olejů a mastí o další přírůstky.

Plody muškátovníku

Z továrničky jsme pokračovali dále na sever, směrem na Teluk Bahang, odkud se dá projít do národního parku Taman Negara, kde je prý nejstarší deštný prales na světě. V Taman Negara se dají podniknout velice zajímavé treky, například k rajskému jezírku Tasik Meromiktik, které prý nabízí fascinující koupání. Bylo ale docela vedro, takže jsme možnost treku zavrhli. Alespoň se tam máme proč vrátit.

Den s Vespou

Večery na Penangu jsme zakončovali vždy stylově, v místních jídelnách. Nejvíce se nám líbilo v nejznámější červené zahradě, neboli Red Garden Food Paradise and Night Market, kde dokonce bývala i žívá hudební vystoupení. Z jídel tady bylo na výběr z velké škály dobrot, od filipínské kuchyně, arabské, čínské, korejské, japonské, samozřejmě thajské, turecké, dokonce jsme si mohli dát i pizzu, velké množství čerstvých rybích plodů, nebo žábu. Nejznámější pochoutkou je krab na pepři a pepřová omáčka byla dokonalá, musím pak někde sehnat recept. Už jsme vyzkoušeli tolik skvělých jídel, všechny si je poctivě zapisuji, abych pak mohla do své kuchařky přidat další zajímavé recepty.

Langkawi

Souostroví Langkawi tvoří více než 100 ostrůvků, těsně u hranice s Thajskem. Největší ostrov nese stejné označení, jako celé soustroví. Ostrov Langkawi je bezcelní zóna, když už nic, tak je tedy levný alkohol, protože ve zbytku Malajsie je na alkohol vysoká daň. Pro srovnání na Langkawi stálo nejlevnější pivo asi 15 korun a mimo Langkawi jsme viděli pivo i za 140 korun. Tento fakt sem asi láká spousty lidí, protože jak jsme přijeli, nemohli jsme vůbec najít volné ubytování a taky byl pátek. Chodili jsme snad přes 2 hodiny, než jsme něco přijatelného našli.

Cesta z letiště je možná pouze taxíkem, protože z letiště není žádné autobusové spojení a vůbec na celém ostrově to bude s autobusy dosti mizerné. Proto si tady většina turistů půjčuje skútry. Jízdu ve velmi slabém provozu zvládnou i úplní začátečníci, i když se tady jezdí vlevo. Naštěstí cena taxíku z letiště je fixně daná. V Malajsii mají chytře vymyšlený systém, kdy si už uvnitř letiště na přepážce zaplatíte taxi, řeknete přesnou adresu, vyfasujete papírek s SPZ taxíku a už jen venku vyčkáváte na svůj vůz.

Zahnízdili jsme se v turistické a nejbližší destinaci od letiště, Pantai Cenang. V době našeho pobytu na Langkawi bylo vedro k padnutí, takže jsme většinu času odpočívali, uvažovali jsme o různých výletech, ale nakonec zvítězila pohodlnost. Dají se tady podniknout dva zajímavé výlety. Jeden je na mangrovy, jejichž součástí bylo ale až příliš turistických aktivit, jako krmení ryb, nebo krmení sokolů. A druhý výlet je opět loďkou na okolní ostrůvky, kde je možnost překrásného koupání, nebo návštěva jezírka.

Pohodička na Langkawi

Alespoň jsme si na jeden den půjčili skútr a objeli ostrov, což díky jeho velikosti, nebyl za jeden den vůbec problém. Zastavili jsme se také v zátoce Pantai Kok, odkud jsme odbočili  k nejslavnější atrakci na celém ostrově - mostu Skybridge. Nejprve jsme jeli kabinkovou lanovkou alpského typu za 70 Rm pro oba (500 Kč), užívali si kolosální výhledy, až jsme dojeli do cílové stanice, odkud se dalo pokračovat ke známému mostu. Most Skybridge je údajně největší zakřivený most na světě. Most zůstával po pár minulých let zavřený, kvůli rekonstrukci. Stále nemají dokončenou trasu ze stanice lanovky na most. Proto se most jakoby podleze spodem, kde se vyjde na vzdálenější straně mostu. Díky tomuto faktu zůstává asi vstupné na most lidové, 5 Rm (35 Kč), a moc lidí tam ani nezavítá. Není to nic pro slabé nátury a lidi, co se bojí výšek, jako já. Celou dobu na mostě se mi šíleně třásla kolena. Překonala jsem se a stálo to za to.

 Skybridge

Celá lanovka a aktivity s ní spojené, jsou šílená turistická atrakce. Snad 10x nás všude možně fotili a poté nám opodál nabízeli naše vytisknuté fotky, s naaranžovaným pozadím z photoshopu, za nemalý peníz. Dole u parkoviště je dokonce celá vesnička se stánky, restauracemi, jezírkem a dokonce je tam největší 3D muzeum umění v Malajsii. Dneska jsou tyto 3D obrázky dosti populární, uvažovali jsme, že tam za cenu 30 Rm (210 Kč) taky zavítáme. Ale jak jsme viděli ty asijské davy a představili si, jak se u všeho nekonečně dlouho fotí, tak jsme tuto návštěvu jednoznačně zavrhli.

Cesta do Vietnamu

Na cestu z Langkawi jsme zakoupili nové letenky, přímo na letiště KLIA2 za 100 Kč pro oba, abychom nemuseli znovu letět vrtulovým letadlem a pak se přes celé město táhnout na druhé letiště. Na letišti KLIA2 jsme měli 7 hodin pauzu na přestup. Tento čas jsme zabili v Mekáči, kde jsme byli snad 5 hodin a dali si za poslední malajsijské riály tři zmrzky. Dále jsme sedli do letadla naší oblíbené společnosti AirAsia a těšili se na Vietnam, ale o tom až příště :)

ZHODNOCENÍ A KALKULACE

Na Malajsii oceňujeme, že nemají pro naše občany víza. To cestu o pár desítek dolarů hned zlevní. Určitě ještě máme v plánu projet Malajsijskou část Bornea, kde se neskutečně těšíme, hlavně na orangutany. Jestli nám vyjde čas, chtěli bychom navštívit i Cameron Highlands, což je úchvatná vysočina, plná čajových plantáží a džunglí. A rádi bychom se také podívali do Johor Bahru, kde se nachází Legoland. 

Co nás ještě v Malajsii snad čeká ...

Top místa: Kuala Lumpur - Petronas Towers, Penang - Georgetown, továrna na muškátový oříšek, Langkawi - Skybridge

Malajsijská kuchyně:
Malajsijská kuchyně je hodně podobné naší staré známé indonéské kuchyni. Nejznámější pokrm je nasi goreng, což je osmažená rýže, kterou už si ale z Markem asi nikdy nedáme, protože nám v Indonésii připravila několika denní otravu. Velmi oblíbené jsou i nudle, kterým se tady říká mee.

Útrata

Za 11 dní jsme oba dohromady utratili 12 250 Kč.

Dopřávali jsme si tady lepší hotely a zase jsme překročili rozpočet. Máme rozpočet pro oba 1000 Kč na den.

Fotogalerie z Malajsie je zde:

https://parekvasii.zonerama.com/Album/629546

Srí Lanka - druhá část

Dalhousie - Adamova hora

Následujícím zastavením byla vesnička Dalhousie, kde se nachází mýtická Adamova hora, místní ji nazývají Šrí Pada. Z Kandy jsme museli jet do Dalhousie přes městečko Hatton, kde nás ukecal místní tuktukář na vyhlídkovou jízdu za 1000 Rp (195 Kč). Sice pršelo, ale i tak to stálo za to, výhledy byly ohromné, poprvé jsme měli možnost zahlédnout čajové plantáže. Dokonce jsme cestou potkali pochod hinduistů, kteří volali nějaká hesla a na konci průvodu bylo pár mužů zavěšeno na kůlech pomocí jehel v zádech. Opravdu zážitek, všichni nám mávali, ale připadalo nám nezdvořilé je více fotit.

 Cesta do Dalhousie, vpravo v pozadí Adamova hora

Adamova hora je vysoká 2 243 metrů. Na vrcholu hory se nachází otisk stopy ve skále, což je prý otisk Adamovy nohy, který tam zanechal, když sestoupil z ráje. Podle buddhistů je to otisk od Buddhy, podle hidnduistů  od Šivy. Takže je vlastně hora posvátná pro všechny světová náboženství, protože i pro muslimy byl Adam prorok. K vrcholu je nejlepší se vydat v noci, na východ Slunce, protože právě tehdy vrhá hora trojúhelníkový stín, který sem táhne mnoho turistů. Také tady míří mnoho věřících, prý by měl každý Srílančan vyrazit na horu alespoň jednou za život. K našemu štěstí jsme se zde vydali v pátek a spolu s námi tady putovalo tisíce místních. Doslova jeden autobus za druhým, ani v noci tento přísun místních neutichl. Natáhli jsme si budík pěkně na 1 v noci a půl 2 jsme vyrazili k vrcholu.

Celá cesta je vlastně pouť. Tvoří ji 5200 schodů a v sezóně je krásně osvětlená. Celý chodníček k vrcholu je lemován nejrůznějšími stánky, ať už s teplým oblečením, jídlem, nebo suvenýry. Dokonce se tam nachází i přístřešky na přespání, i polní kuchyně, což místní hojně využívali. Na horu jsme stoupali asi 4 hodiny, s přestávkami na čajíček a hodně odpočinkovými pauzami. Čím víc jsme se blížili k vrcholu, tím více "provoz"  zhoustnul, rojilo se čím dál tím víc místních. Po 4 hodinách nočního výstupu po schodech jsme se ale asi 200 metrů pod vrcholem zastavili úplně. Schody byly tak ucpané, že dokonce nemohli projít ani lidé, co už měli výstup za sebou a sestupovali dolů. Asi půl hodiny jsme vyčkávali, co se bude dít, ale řada se pohla jen o pár metrů, vzdávalo to mnoho turistů. Odpadlíci říkali, že je to tak na 4 hodiny čekání. Takže jsme to bohužel vzdali také. Cestou dolů jsme si alespoň užívali vycházejícího Slunce. Pouť jsme si i tak užili, bylo kouzelné procházet v noci spolu se stovkami místních, za poslechu náboženské hudby, k posvátnému místu.

Poutní místo - Adamova hora

Haputale

Ráno jsme se trochu dospali a poté jsme se vydali jak jinak, než místním autobusem do Hattonu, odkud jsme pokračovali vyhlášeným vlakem do Haputale. Vyhlášeným proto, protože z něj byly úchvatné výhledy, hlavně na čajové plantáže. Hned na nádraží v Haputale si nás odchytnul Farouk, který se stal našim patronem. Jakmile se dozvěděl, že jsme z Česka, rozzářily se mu oči jako malému děcku a zeptal se, jestli máme slivovici. Za panáka slivovice by udělal vše. Sehnal nám pěkný hostel, vzal nás na výlet a dokonce nám domlouval safari v Udawalave. Za 12 000 Rp (2300 Kč) se vším všudy - vstup do parku, průvodce, jeep, i ubytování, ale mi se tolik utrácet nechtělo. Zpětně to beru jako směšnou částku, oproti safari v Africe.

Haputale je malé městečko ve výšce 1400 metrů nad mořem, takže tam bylo příjemné klima a výhledy až na safari Udawalawe. Městečko tvoří tamilští obyvatelé, jinak většinu země ovládají sinhálci. Dokonce tady byli muslimové, takže jsme 5x denně opět poslouchali halekání z mešity. Zajímalo by mě ale, jestli do mešity vůbec někdo chodil, přišlo nám totiž, že většinu místních zajímá více alkohol. Na celé Srí Lance jsme neviděli tolik prodejen s chlastem, jako tady. Všude jinde i blbé pivo zabalili do novin, aby jsme náhodou někoho nepohoršili a tady se vesele pilo všude.

Dalšího dne jsme se vydali s Faroukem na východ Slunce na slavnou vyhlídku sira Thomase Liptona. Kousek jsme si vyšli pěšky, viděli jsme doslova čarovný východ Slunce nad nekonečnými čajovými plantážemi a jak nad nimi padá mlha. Ještě jsme tam sezobli snídani - černý čaj a indickou, pálivou samosu. Farouk nám poté vyrazil naproti a zavezl nás do nedaleké továrny na čaj v Dambatene.

Úchvatný východ Slunce z vyhlídky sira Thomase Liptona

V Dambatene jsme za drobný poplatek 500 Rp za oba (100 Kč) absolvovali zajímavou prohlídku zdejší továrny na čaj.  Černý, zelený i bílý čaj pochází z jedné rostliny. Kvalitní zelený čaj tvoří pouze vrchní mladé lístky, nejkvalitnější bílý čaj jsou nejmladší, ještě nerozvinuté lístky. Zbytek listů, což je většina, ses zpracovává na čaj černý. V továrně v Dambatene se zpracovává pouze černý čaj. Místní sběračky nasbírají denně 16 kilogramů čajových lístků a toto množství odevzdávají už v 10 hodin dopoledne. Čajové lístky se nejprve 14 hodin suší na speciální sušičce a poté se několikrát pomelou, znova usuší, oddělí se stonky a nakonec se čaj proseje a vytřídí na kvalitní exportní čaj a na nekvalitní pro místní.

Továrna na čaj v Dambatene a přilehlé čajové plantáže

Ella

Na jeden den jsme si z Haputale odskočili na výlet do Elly, kde ses to turisty hemžilo daleko více. Vyšli jsme tady alespoň Little Adam´s peak - malou Adamovu horu, když jsme tu velkou nepokořili. Nachází se zde i pěkný vodopád, různé vyhlídky, ale to už jsme v mojim tempem moc nestíhali. Alespoň to byl pěkný výlet vlakem, ale rádi jsme se vrátili do pěknějšího Haputale.

Malá Adamova hora

Tangalle

Poslední dny na Srí Lance už byly ve znamení válení u moře. Ne zrovna doslova, to bychom nevydrželi, jen jsme zbývajících asi 10 dní strávili již na pobřeží. První přímořskou destinací bylo městečko Tangalle. Našli jsme si krásný pokoj s velkou terasou, s výhledem na moře za 1100 Rp (210 Kč). Byly tam docela velké vlny, ale místní to chytře vymysleli a postavili tam hráz a vytvořili tak lagunu, kde už se dalo alespoň trochu koupat.

Mirissa

Naší další přímořskou stanicí byla vesnička Mirissa. I když zde bylo hodně turistů, bylo zde příjemně živo. Na pláži bylo mnoho restaurací, kde večer vyskládali čerstvě ulovené mořské plody a každý si tak mohl vybrat z velké škály jídel. Občas v nějakém baru byla diskotéka, odpálili pár petard a hudba hlasitě hrála až do rána. Celkově toto místo bylo příjemné, dalo se zde najíst i za rozumné ceny u místních, u cesty. I když tady byly docela velké vlny. Já jsem tam jen vlezla po kolena, počkala, až mě vlna ošplouchne po krk a šla jsem zase ven. Aspoň Marek si ve vlnách zadováděl.

Pláže v Mirisse

Želvičky

Na plážích v Mirsise jsme byli svědky líhnutí želviček a jejich hbitého přesunu do moře. Byli jsem moc rádi, že i když byla pláž plná turistů, nikdo na želvičky nesahal, nefotil se s nima a lidé želvičky nechali v klidu dojít do moře. Doufáme, že zrovna tahle krasavice přežije, aby se za pár let mohla vrátit na tuto pláž a naklást tam další vajíčka.

Právě vylíhnutá želvička

Unawatuna

Dále jsme se přesunuli do vesničky Unawatuna, na kterou jsme četli hodně chvály, ale celkově tam nic světoborného nebylo. Měli jsme tady krásné ubytování s velkou terasou a výhledem na pláž za 1100 Rp (210 Kč) v Amma´s guesthouse, ale neustále nás chodila kontrolovat paní domácí, zhasínala světla a celkově asi neměla nic moc na práci a jen čuměla, co děláme. Ale jinak byla moc hodná, usměvavá a ráda si pokecala.

Galle

V Unawatuně jsme si jednoho dne půjčili skútr a vyjeli si do nedalekého města Galle, které je proslulé svou krásnou, koloniální architekturou. Nachází se zde pevnost, mnoho vilek od bývalých kolonizátorů, i maják. Historickou část města jsme si projeli křížem krážem, dokonce se Marek zúčastnil místních zkoušek z autoškoly, kdy za bouřlivých ovací místních projel připravenou trať.
 

Krásné, koloniální město Galle

Jungle beach

V Unawatuně nebyly zrovna skvostné pláže. Když jsme tam byli my, tak tam dokonce bagrovali nějaké roury a pláž pořád přejížděl pluh a vyhrabával písek z moře, protože tam byly silné vlny, které písek neustále vířily. Proto jsme byli moc rádi, když jsme objevili poklidnou Jungle Beach, kde dokonce ani nebyly vlny, tak jsem si i zaplavala v moři. Z Unawatuny se zde dalo dojít buď pěšky za necelých 30 minut, nebo si to objet na skútru, či se tady nechat zavést tuk tukem.

Nejkrásnější pláž na Srí Lance - Jungle Beach v Unawatuně

Kůloví rybáři

Velkou atrakcí Srí Lanky jsou takzvaní kůloví rybáři, je to známý obrázek z mnoha průvodců, ale ve skutečnosti je to neuvěřitelná fraška! Jedná se o rybáře, lovící na kůlu zapíchnutém v moři, sedící na bidýlku, jako andulka v kleci. Místní chytrolíní využili zájmu turistů a začali za tuto show vybírat peníze a dokonce to povýšili na divadelní představení. Například v Koggale se tyto kůly nacházely pár metrů od břehu, kde by nikdo nic nechytil, ale diváci mají alespoň lepší výhled. Když jsem přijeli turisté, připravení herci se ujali svých postav rybářů a vylezli si na bidýlko pózovat, často jen s klackem, symbolizujícím rybářský prut a ostatní už za to kasírovali peníze. O kousek dál, v Dewale, si lze dokonce rybaření vyzkoušet, ale každý turista pak bude určitě zaskočen cenou za tuto estrádu. Snad alespoň na nějakém místně využívají kůly rybáři tradičně a zcela to tam nezničil turismus.

Divadelní jeviště bez herců

Zpátky v Negombu

Poslední přejezd byl zpět do Negomba, protože se nachází blízko letiště a my jsme následující poledne pokračovali do Malajsie. Skoro celý den jsme strávili cestováním v autbuse, proto jsme si  poslední večer chtěli udělat hezký a tak jsme vyrazili do nejlepší restaurace ve městě a Marek si dal tolik vytouženého humra. Škoda, že nemáme fotku, je v Markovém ztraceném mobilu. Každopádně to byla pořádná žranice. Večer byla velká bouřka, vypadla dokonce elektřina, takto se s námi Srí Lanka rozloučila.

ZHODNOCENÍ A KALKULACE

Srí Lanka v nás zanechala smíšené pocity. Strávili jsme tady přesně 3 týdny. Zklamaly nás předražené vstupy, místní kuchyně, ale daleko více věcí se nám tady líbilo. Velkým plusem byly ohromné kopce přikryté nekonečným čajovým kobercem ve vnitrozemí, místní levná hromadná doprava a mnoho dalšího.. Potkávali jsme také plno Čechů, pomalu nám to tady připomínalo Chorvatsko. Na první asijskou návštěvu není Srí Lanka špatné místo.

TOP místa:
Sigiriya, Dalhousie - Adamova hora, Haputale - Lipton's seat, Unawatuna - Jungle Beach

Srílanská kuchyně: rýže a kari, všude rýže a kari - rýže bylo hlavní jídlo a v mističkách byly většinou 4 druhy kari - ostré zeleniny, výborné byly rotti - placky - které se plnily na sladko i slano - u nás zabodovaly rotti plněné banánem a čokoládou, mořské plody byly docela předražené

Srílanská kuchyně - rýže s kari, mořské plody - chňapal a rotti

Útrata

Za 21 dní jsme oba dohromady utratili 22 tisíc.

Náš plán cesty:

Negombo - Sigiriya - Dambulla - Kandy - Dalhousie - Haputale - Ella - Tangalle - Mirisa - Unawatuna - Negombo

Náš okruh Srí Lankou

Fotogalerie ze Srí Lanky je zde:

https://parekvasii.zonerama.com/Album/610139

Srí Lanka - první část

Srí Lanka - země, kde jsem se hodně těšila, zejména díky jejich slavné ajurvédě, různorodým aktivitám - a docela nás zklamala. Hlavně kvůli přemrštěným cenám za vstupy na památky a do safari, kdy místní pro příklad za vstup na safari Udawalawe zaplatí 100 Rp (20 Kč) a turisté 2000 Rp (390 Kč), takže 20x více, paráda Srí Lanko! To alespoň nás dost odradilo a nechtělo se nám platit někdy dokonce i 80x více než místní. Dalším zklamáním pro nás bylo jídlo, místní kuchyně obsahovala pouze monotónní rýži a curry, proto jsme museli často navštěvovat turistické podniky.  Ale i přesto jsme si odvezli plno pěkných zážitků. Možná kdybychom zde zůstali o něco kratší dobu, tak by se nám zde více líbilo, nebo to mohlo být i tím, že náš itinerář nebyl naplánovaný úplně do puntíku. Strávili jsme tam přesně 3 týdny, velkým plusem bylo, že jsme tam viděli moře a pláže, dvou tisícové hory, nezapomenutelné čajové plantáže i historické památky. Navíc tam jsou i safari, kde jsou k vidění volně žijící sloni.

Negombo

Přiletěli jsme časně ráno, ihned na letišti jsme zakoupili místní Sim kartu, ať jsme pořád mobilní pro naše fanoušky - rodiče. Před letištěm jsme odchytli tuk tuka a mysleli, jsme si, jak jsme skvěle neukecali cenu z 600 na 400 Rp. Řidič byl ale pěkný vychcánek, chtěl nás vyhodit v centru města, i když jsme chtěli k moři, ale my jsme se nedali a podle mapy v mobilu jsme viděli, že nás vyhodil někde v pr.. Nakonec nás hodil k moři, ale stejně jsme mu těch 600 museli dát.

Začali jsme obcházet ubytování a doptávat se na cenu. Někde asi ještě spali, z jednoho hostelu vylezli 2 chlapi z jednoho pokoje a zavazovali si svoje sukně. K teploušům jsme teda nechtěli. Poté se nám povedl zlatý úlovek, našli jsme si pokoj, ve kterém byl průvodce Rough Guides, ale kdybychom věděli, jakou cestu s námi ještě urazí, tak ho tam raději necháme. Zbavili jsme se ho až ve Vietnamu. Protože když jsme ho my zadarmo našli, chtěli jsme ho věnovat dalším cestovatelům.

Po dospání jsme se vydali na pláž. Moře bylo doslova teplé jako čaj, to jsme nikdy nezažili, vůbec neosvěžilo. Večer jsme si zašli na hodně podprůměrnou večeři a říkali jsme si, že nás teda tohle místo vůbec neuchvátilo. Paradoxně jsme tady měli nejdražší pokoj za 2000 Rp (390 Kč)!

Sigiriya

Další den byla naším cílem vesnička Sigiriya, se slavnou lví skálou. Cesta byla strastiplná a zdlouhavá.Nejprve jsme museli tuktukem na autobusové nádraží, odkud jsme pokračovali třemi autobusy dál. Četla jsem, jaká je místní doprava strašná, jak bývají místní busy přeplněné, muži se prý tlačí svými penisy na ženy a ty je píchají špendíky. No přestavovala jsem si úplnou sodomu gomoru, ale bylo to super. Většinou jsme seděli, já u okna, ať na mě muži netlačí, usmívali jsme se na spolucestující, občas jsme někomu podrželi tašku a k poslechu nám vždy hrál místní sinhálský pop. Já jsem si to vlastně docela užívala. Byl to skvělý způsob přepravy, ač hodně pomalý, velké plus Srí Lanky. Hodina jízdy stála asi 10 korun, ale ujelo se za tu dobu pouze 30 km.

V Sigiriyi se nás ihned po vyhození z autobusu ujal velmi sympatický pán a nabídl nám svoje ubytování. Bylo to krásné místo, poslední domeček u džungle. Pokoj byl krásný, čistý, dokonce jsme na posteli měli labutě z ručníku, jako někde v buržousťáckém hotelu. Jedinou kaňkou bylo, že se to tam jmenovalo Kanál resort, jak vtipné. Naše mladá rodinka bydlela v domku vedle, s několika dalšími členy rodiny, neměli tam asi ani koupelnu, protože se chodili vesele koupat do místního kanálu - špinavé řeky. Moc krásné místo, lidé vypadali tak sympaticky a šťastně, ženy neustále zametaly spadlé listí ze stromu, děti poletovaly kolem. Paráda.

Pak to ale přišlo. Noc! Po střeše, složené jen z vlnitého plechu a igelitu, lítaly všemožné potvory, opice vřískaly, ozívaly se zvuky petard na odstašení zvířat. No to bylo něco na mě. Každou noc jsem se budila a budila Marka, že se bojím. Ale i přesto jsme tam zůstali 3 noci, protože Marek ochořel.

Nevynechali jsme ale západ Slunce, na skále Pidurangala. Po krkolomné cestě jsme pozorovali krásný západ Slunce nad úžasnou lví skálou, taková nádhera, za cenu vstupu do chrámu. Velmi toto místo doporučujeme, když jsem to vylezla já, musí každý.

Krásný západ Slunce na skále Pidurangala

Dambulla

Ze Sigiriye jsme si udělali výlet do nedalekého městečko Dambulla, kde jsou známé jeskynní chrámy. Předražené vstupné 3000 Rp za oba (580 Kč), za tu cenu hodně málo muziky, místní zdarma. A navíc mě tam dost naštval jeden místní pán, který měl potřebu nutně vidět všechny naše fotky a která byla podle něj nevhodná, tak jsme ji museli smazat. Vím, že má každý tvoje tradice, ale nic pohoršujícího jsme tam nedělali. Byl to komplex pěti menších jeskyní, kde místní už asi v 1.stol.n.l. vytvořili mnoho nástěnných maleb a buddhistických, ale i hinduistických soch. Celkově jsme to prošli asi za 15 minut. Jeli jsme tady hodinu busem, plus tuktukem a zpátky totéž, takže nás výlet moc neohromil. Přišlo mi, že pro plno turistů byly zajímavější opice, než místní pamětihodnost. Z místa na nás ale dýchla pěkná atmosféra.

Jeskynní chrám Dambulla

Po tomto zážitku jsme se rozhodli, že na lví skálu v Sigiriyi  nepůjdeme, protože jsme za cenu 3900 Rp (755 Kč) nechtěli zažít něco podobného jako V Dambulle.

Večer jsme si v Sigiriyi půjčili kola za 40 korun pro oba a vydali se objevovat krásu lví skály. Byl to pro nás jeden z top zážitků. Viděli jsme skálu ze všech úhlů - hlavně jsme ji viděli, odrážet se o vodní hladinu, jedinečné výhledy za 40 korun a nee za 1500, co bychom vyhodili za vstup.

 Krásný výlet na kolech okolo Sigiriye

Kandy

Dalším zastavením bylo Kandy. Docela zklamání, nepřišlo nám tady nic tak zajímavého, zůstali jsme zde 2 noci, stačilo by asi jen odpoledne a když bychom to vynechali, tak by se asi taky nic nestlalo. Navštívili jsme nejposvátnější chrám na Srí Lance, který ukrývá jednu z nejsvatějších Buddhových relikvií - zub. Do chrámu Buddhova zubu se chodí očumovat místní obřad - puja - který bývá 3x denně. Nic zajímavého tam stejně vidět nešlo, pouze jsme částečně v dáli zahlédli relikviář s Buhhdovým zubem. Většina obřadu se odehrává za zavřenými dveřmi, navíc tam bylo tolik lidí a takový chaos, že jsme tam stáli jako ocasi a zmateně chodili za místníma. Nebylo tam k hnutí, proudily tam davy věřících - malých školáků, rodin s dětmi a jen hrstka turistů. Poté jsme si v klidu prošli celý komplex, zaujalo nás muzeum slona - nosiče zubu, který když zemřel, byl vyhlášen státní smutek. Každoročně v Kandy bývá velká deseti denní slavnost  Esala Perahera. Její součástí je průvod městem, kde je hlavní atrakcí nazdobený slon, který nese relikviář se zubem, dnes už bohužel pouze s jeho kopií.

Největší frašku z celé Srí Lanky jsme zažili na Kandy dancers. Takové hrané divadlo pro turisty, navíc tanečníci nebyli moc sehraní. Předvedli asi 10 tanců a na závěr chodili přes žhavé uhlíky. Zaplatili jsme za to 2000 Rp (390 Kč) a hůře prožitou hodinu na Srí Lance jsme nezažili. I když ostatní turisté tleskali ve stoje a ještě tanečníkům při odchodu dávali další peníze.

Kandy - chrám Buddhova zubu - věž Pittirippuva, Kandy dancers, jezírko

Dubaj

V Dubaji jsme měli pouze krátké zastavení na 3 noci. Určitě by se tam dalo vydržet i delší dobu, je tam plno zajímavých míst. Například tam mají super vodní parky, ať už s výhledem na slavný hotel Atlantis, nebo s výhledem na ještě slavnější Burj Al Arab. Ale za tuto dobu jsme stihli všechny slavné zastávky, jako návštěvu největší budovy na světě Burj Khalify a krásné fontány před ní, nákupy ve vedlejším největším obchodním domě na světě - The Mall, koupání a pokochání u slavného, nejdražšího hotelu na světě Burj Al Arab, slavný Dubai Creek se zlatým trhem a mnohé další. 

Na Dubaji je zajímavé kolik je tam přistěhovalců, z celkového počtu jen 10% představuje místní populace Arabů, zbytek tvoří hlavně Indové a Bangladéšané - 60%, také je tam hodně Filipínců, Malajsijců a určitě i pár Čechů. Také nás překvapilo na jaké úrovni jsou tam některé služby. Například stačí přijet k restauraci, nebo obchodu, zatroubit a vyčkat na obsluhu. A aniž by člověk vylezl z auta, pikolík donese požadované zboží a klidně do hodí i do kufru. Dokonce i každý obchod a restaurace má rozvážku, takže člověk se nemusí tahat s nákupem, nebo zvedat zadek z klimatizovaného příbytku.

Do Dubaje jsme přijeli večer, po zdlouhavé jízdě autobusem z Muscatu. Cesta se prodloužila nutnýma zastávkama, třeba když se šel řidič pomodlit do mešity a celý autobus na něj čekal. V Dubaji jsme se museli vydat  přes celé město metrem, k našemu dalšímu hostiteli, u kterého jsme mohli díky couchsurfingu zůstat. Přijeli jsme k němu až před půlnocí, už chudák spal a my ho vzbudili. Alespoň na chvíli si s náma pokecal a vyfasovali jsme dokonce i klíče. Byl z Malajsie, jmenoval se Mizzi a byl velice příjemný a ukecaný. Bydlí v části Jebel Ali, v krásné malé garsonce, ale plně dostačující.

Další den jsme se moc do víru velkoměsta nehrnuli, pořádně jsme se vyspali, pointernetovali a vyrazili jsme teprve až na oběd do výborné, pákistánské restaurace, která byla součástí bytových komplexů Jebel Ali Gardens, kde Mizzi bydlí.

Líně jsme došli jsme na metro, kde jsme zakoupili celodenní lístek za 44 AED (300 Kč) pro oba a fičeli jsme přes celé město do části Deidra - do Dubai Creek. Metro je v Dubaji skvělé. Nemá řidiče, je rozděleno na části pro buržousty - držitele zlatých karet, což byli většinou bohatí šejkové a jejich zababušené ženy. A také je tam část jen pro ženy a děti, což mají místní ženy super, aspoň jsou ušetřeny nechutným indickým pohledům. Nevýhodou metra je, že v pátek, kdy mají muslimové už víkend, jezdí soupravy až od 13 hodin. 

Jen co jsme vylezli ze stanice metra (Baniyas Square), od které to bylo jen co by kamenem dohodil na slavný zlatý súk, se na nás vrhli ruští prodavači a začali nám nabízet různé zboží. Hlavně kožichy, nechápu na co se prodávají v horkém Dubaji. Procházeli jsme uličkami, které byly plné nejrůznějších obchůdků, až jsme došli na slavný zlatý súk. Moc obchůdků tam nebylo, ale měli chytře vymyšlený systém, že cena zlata byla vypsána na hlavní uličce a odvíjela se podle počtu karátů. V obchůdku pak na příslušném zlatém šperku byla napsána jen váha, která se vynásobila danou cenou a ještě si obchodníci připočítali práci. 

Na zlatý súk navazoval súk s kořením, kde to neskutečně vonělo tisíci vůněmi koření. Někdy mě musí Marek krotit, abych si nic nekupovala, kdo by pak ty suvenýry půl roku tahal. Když jsme se konečně vymotali z uliček, říkali jsme si teda, že súk nebyl nic moc, na to jak má být vyhlášený.

Dále jsme přepluli záliv typickou dubajskou lodičkou - abrou. Abry jsou stylové lodičky se stříškou, které křižují záliv sem a tam. Kapacita je asi 20 osob a jízda stojí 1 dirhám (7 Kč), což je na jinak drahý Dubaj moc krásná cena.

Přeprava starodávnou abrou

Přeplavili jsme se do staré části Deidra, kde se zase ve velkém prodávaly látky. Od hedvábí, po kašmír, nechyběly ani krajky, které by se krásně vyjímaly třeba na svatebních šatech :-). Také se tady nachází různé historické stavby -stará pevnost Fort Al Fahidi, staré domy s větrnými věžemi, muzea..

Bohužel nebyl čas si vše v klidu projít, museli jsme spěchat na Burj Khalifa, abychom ji ještě stihli za denního světla. Dojeli jsme metrem na stanici Burj Khalifa/Dubai Mall a odtud vedl snad nekonečný tunel do slavného obchodu Dubai Mall. Než jsme se vymotali z toho obrovského obchodu, museli jsme se ještě pokochat místním akvárkem a pár obchůdkama, tak už byla samozřejmě tma. 

Noční pohled na moderní Dubaj

Burj Khalifu jsme viděli už při stopoveru, když jsme v listopadu letěli do Číny, takže už to pro nás byla vlastně stará známá. Ale zase jsme ji zastihli jen v nočním světle, ale i to má své kouzlo. Pořádně jsme si vychutnali také fontánu, která je před Burj Khalifa. Show je každou půl hodinku, ale pouze pár minutová, podle písničky. Vtipné bylo, že se střídaly arabské a světové hity, ale byla to krása.

Tančící fontána před Burj Khalifa

Další den jsme si vzali taxíka na slavnou pláž Dubai Marina. Zrovna tam probíhal festival 3D obrázků, takže se to tam ve velkém kreslilo křídami a fotilo. Z pláže byl krásný výhled na hotel Atlantis, krásnou plachetnici hotel Burj Al Arab a dokonce byla vidět i Burj Khalifa. Aby ne, když má 828 metrů, musí být vidět.

Pláž Dubai Marina

Pak jsme se rozhodli, že pěšky dojdeme na ostrůvek The Palm Jumeirah, kde se nachází hotel Atlantis. Podle mapy to vypadal kousek, ale šli jsme to docela dlouho. K slavnému hotelu se dá dojet vláčkem, ale jeho cena nás odradila - 25 AED za zpáteční jízdu (175 Kč). Poté už jsme jen zamířili na večeři a do přechodného domova spát.

Další den nám už letělo letadlo na Srí Lanku, tak jsme odpočívali, dohledávali informace a byli jsme se jen podívat v obchodním domě Ibn Batuta. Celý obchodní dům byl zajímavě rozdělený na čínskou, perskou a indickou část a tomu také odpovídala výzdoba. Byly tam dokonce i nějaké pohyblivé exponáty, skoro jako v muzeu.

Dubaj je krásná, nyní i cenově dostupná. Občas se dokonce objeví jednosměrné letenky pod 2000 Kč - s wizz air. Nyní, když nám zrušili víza, to může být krásná dovolená. Myslím, že se ještě do Dubaje mnohokrát vrátíme, minimálně jako do přestupní brány dál do Asie.

Omán - druhá část

Druhou část výletu po Ománu jsme zahájili velkým cestovním dnem, kdy jsme najeli asi nejvíce kilometrů. Časně ráno jsme vyrazili od krásného Wádí Bani Khalid. Cestou přes hory jsme se kochali krásnými výhledy, udělali jsme si pár zastávek - například kousek od městečka Ibra v horské vesničce Al Munisifeh, která měla úžasnou starobylou atmosféru - dala se projet i autem, takže jsme si tu krásu mohli vychutnat, aniž bychom zvedli zadek z klimatizovaného auta.

Náš dnešní cíl bylo město Nizwa, což je větší město - nachází se zde i hypermarket Lulu, kde jsme s chutí zašli na cenově i chuťově dostupnější oběd. V Nizvě jsme si chtěli konečně najít nějaký hotel, ať si hlavně pořádně odpočineme, protože spaní v autě není zrovna nejpohodlnější. Jenže jsme netušili, že to bude takový problém. Po 2 hodinách hledání jsme našli jen pro nás hodně drahé hotely. Cena absolutně neodpovídá úrovni hotelů. Jde vidět, že je turismus v Ománu ještě v plenkách, jezdí jsem převážně starší německá klientela, která asi s přeplácením těchto hrozných hotelů nemá problém. Pro příklad jsme nejlevnější hotel našli za 35 OMR (2 300 Kč). Tato suma je na naše poměry dost, je to více, než náš dvoudenní rozpočet pro oba. Jsme chudí cestovatelé, ale jsme bohatí zážitkama.

Město Nizwa nás naštvalo, a proto jsme se rozhodli, že pojedeme přespat k nedaleké pevnosti Jabrin. Další noc v autě jako socky, jupíí. Pevnost je krásná, opravená, součástí areálu jsou i mešita, veřejné wc a přístřešky, kde by se dalo i skvěle přespat, nám ale foukal silný vítr.

Pevnost Jabrin a její blízké okolí

Ještě téhož dne jsme vyrazili o pár kilometrů dál, k skvostu jménem Bahla, která je zapsáná na seznamu UNESCO. Zrovna byla zlatá hodinka na focení, což je hodina po východu Slunce a hodina před západem Slunce. Tak jsme si hrad ze všech stran pofotili, zašli do přilehlé starobylé vesničky. Cestou zpět k naší pevnosti Jabrin jsme se zastavili u hotelu a poprosili je o heslo na internet, což byla asi jediná možnost, jak se v Ománu dostat na internet. Jak málo stačilo ke štěstí. Hlavně jsme si domluvili couchsurfing v Muscatu.

Pevnost Bahla, velbloudi na trhu a blbiny

Příštího rána jsme brzy vyrazili směrem k vesničce Misfat Al Abryeen. Toto místo ve mě zanechalo nejkrásnější zážitky z Ománu, vřele ho doporučuji. Říkala jsem Markovi, že bych do Ománu jela klidně jen kvůli této vesničce a nelitovala bych ničeho. Po příjezdu na malé parkoviště jsme se vydali do prudkého kopce, do víru spletitých uliček, plných okrových, historických domečků. Mají tady dobře značenou stezku W9, která vede přes vesničku, okružní chůzí přes falaje a zpět na parkoviště. Falaj pod vesničkou byla obklopená bujnou zelení od banánovníků, až po palmy. Falaj je uměle postavený kanál, kde se z hor do oblastí suchých pouští svádí voda. Také se tam nachází krásná strážní věž, která je prý stará více než tisíc let.

Okouzlující Misfat Al Abryeen

Po tak krásném zážitku nám vyhládlo a vydali jsme se do nedaleké vesničky Al Hamra na oběd. Jenže v Ománu v době oběda (od 13 do 16, plus nějaká hodinka tam nebo sem nikoho neser..) bývá vše zavřeno - což je teda super, kde se má chudák turista najíst. Naštěstí Ind nikdy nezklame, všude se našlo něco, kde bylo otevřeno. V Al Hamře jsme zavítali do coffee shopu, kde na nás čuměli jak na mimozemšťany. Objednali jsme si, ale to co donesl byl fakt hnus. Nic horšího jsme nejedli. I žrádlo pro psa by bylo lepší. Ani nevíme, co to bylo, nějaké nugety, kdoví jestli z masa, nebo jakého hnusu. Nejhorší bylo žrát tenhle hnus a dívat se, jak ostatní Indové žerou  rukama úplně normální jídlo. Samozřejmě nám pak z toho hnusu bylo špatně. Doufám, že karma to Indovi vrátila.

Naším dalším zastavením byla další perla Ománu - arabský Grand Canyon - Jebel Shams. Někde psali, že se tam dá dojet pouze autem se 4x4, ale náš miláček to zvládl na jedničku bez problému. Cesta je zvláštní, nejprve 8 km prašnou cestou - což v pohodě projede pomaličku každé auto, poté 5 km k Jebel Shams resortu a pak zase vede asi 3 km prašná cesta, kterou jsme šli už raději pěšky, ale také by se dala projet každým autem. Dojeli jsme do vesničky Al Khutai, kde pár místních prodávalo kamení a nějaké cetky. Od této vesničky vede vyhlídková stezka W6, dlouhá asi 3 km, ale už bylo bohužel pozdě, tak jsme stihli dojít jen kousek, pokochat se a museli jsme vyrazit zpět k pevnosti Jabrin, kde jsme i tentokrát přespali.

Ománský grand canyon - Jebel Shams

Ráno jsme si trochu přispali, byla to konečně naše poslední noc v autě. A vyjeli jsme směrem k další pevnosti Nakhal, kde jsme už šli i na prohlídku. Pevnost byla krásně opravená, vstupné lidové - pro oba 1 OMR (65 Kč), radost nám jen trochu kazil další Německý zájezd důchodců.

Prohlídka pevnosti a výhledy z Nakhal

Jen pár kilometrů od pevnosti Nakhal se nachází horké prameny Ath Towra. A to bylo další dílo, stálo tam několik autobusů s němčourama, kteří byli vlezení v potůčku, kde bylo po kotníky vody a kousek dál byl malý, horký pramínek. Němci si aspoň pofotili nohy, místní si tam vyprali koberec a my fičeli raději dál.

Na řadě byla další prohlídka krásné, ománské architektury - pevnosti Rustaq. Opět nově opravené, se stejným vstupným. Tato pevnost byla asi největší a taky tady nikdo nebyl, takže jsme si užívali klidu a kochali se krásou i nedalekých hor.

Krásy pevnosti Rustaq

Po prohlídkách pevností jsme vyrazili směrem k pobřeží, že se konečně vykoupeme v moři. Dorazili jsme do městečka Seeb, kde to bohužel nebylo reálné. Moře bylo docela špinavé a na břehu byli samí rybáři. Měly by tam ale být nejlepší kebaby z olihní - ale neochutnali jsme.

Už se blížil večer a museli jsme najít adresu našeho hostitele, u kterého jsme měli v Muscatu strávit další 2 noci. Naštěstí jsme to docela rychle našli a nestačili jsme se divit, jaká to je krásná vila. Náš hostitel Mohammed byl velice přátelský, investiční bankéř, původem z Jordánska, který velice miloval fotbal. Dokonce si nás přes couchsurfing vybral jen kvůli toho, že tam má Marek fotku z fotbalového El Clásico. Byli jsme z toho hodně nervózní, nevěděli jsme co nás čeká, já jsem měla i obavu z neznalosti angličtiny. Mohammed byl ale skvělý, s otevřeným srdcem nás přivítal ve svém velkém domě, který obýval pouze se sluhou z Bangladéše. Měli jsme dokonce svůj velký pokoj s koupelnou a hlavně vanou, kterou asi příště uvidíme až doma. Do noci jsme si pak povídali s Mohammedem, hlavně Marek, a dívali jsme se u toho na fotbal.

Mohammed nám dal tipy, jak nejlépe strávit poslední den v Muscatu, vše nám přehledně ukázal na mapě, poradil nám dokonce kudy máme jet, prostě poklad. Nejprve jsme šli zkouknout Velkou mešitu Sultána Kábuse, kterou daroval svému milovanému lidu. Mešita má pro nemuslimy otevřeno pouze do 11 hodin, všichni musí být taky vhodně oblečení. Celou dobu pobytu v Ománu jsem nosila dlouhé kalhoty, nebo dlouhou sukni a dlouhé triko, abych respektovala místní zvyky. Do mešity jsem ke svému outfitu přidala ještě šátek na hlavu, který mi Marek po vzoru Ománských průvodců pěkně zavázal. V mešitě jsme byli poprvé a byl to velký zážitek.

 Impozantní mešita Sultána Kábuse

Dále jsme se vydali po hlavní autostrádě Sultána Kábuse do části Qurm, cestou byla Ománská opera, moc pěkná stavba arabského stylu. V Qurmu by měly být pěkné pláže, ale my jsme vlezli do nějakého parku, kde nic moc nebylo. Pokračovali jsme dál do části Muttrah, kde je známá tržnice - súk, přístav, kde kotví loď Sultána Kábuse a pevnosti strážící město. Prošli jsme si súk, kde to vonělo asi tisíci vůněmi - od kadidla, po různé parfémy, na které jsou Ománci zatížení - dokonce je součástí jejich hábitu střapec, který mají vždy naparfémovaný.

Část Muttrah - Sultánova loď, starodávný súk a bojky

Naším dalším zastavením byla poslední a nejvýznamnější část - Starý Muscat, kde sídlí samotný velký Sultán Kábus, zajímavé je, že nemá děti, to jsem zvědavá, kdo to po něm zdědí, přece jen už má sultán 74 let. Za vlády jeho otce byl Omán ještě docela zaostalý stát, nebyly tam školy, takže lidé byli negramotní,  ani pořádné cesty a Kábus dokázal zemi nenápadně, ve stínu Emirátského souseda, zvelebit a posunout o několik století napřed. Dokonce jsem četla, že lidé, kteří se narodili ještě za vlády bývalého sultána ani nevědí, jaké je jejich přesné datum narození. Nyní je v Ománu lepší infrastruktura, než v ČR, mnoho vysokých škol a dalších moderních výdobytků.

Ve starém Muscatu se nachází vládní budovy, ale i muzea. My jsme jen došli k sultánovu paláci a obdivovali aspoň přes mohutná vrata majestátnost této stavby. Přitom palác vypadá až pohádkově, škoda, že se nemůže aspoň nakouknout dovnitř. Palác střeží ze svou stran pevnosti Mirani a Al Jalali.

Dále nám Mohhamed doporučil jet cestou směrem na Al Bustan, kde jsme si byli zaplavat v klidném moři. Pokračovali jsme dál směrem na Yiti, kde jsme se pokochali na super vyhlídce. Poté už jsme ale museli spěchat do provizorního domova, protože nás chtěl Mohammed pozvat na večeří.

Poslední selfíčko s naším autíčkem

A to teda byla kapitola sama. Měli jsme obavu, jestli jsme vůbec vhodně oblečení, ale Mohammed nás ubezpečil, že ano, přece jen sebou nemáme žádné společenské hadry. Jeli jsme do krásné rybí, turecké restaurace, prý nejlepší ve městě a tam začaly teprve hody, o jakých se nám ani nesnilo. Nejprve jsme dostali čerstvý melounový džus, servírovaný ve vydlabaném melounu. Následoval studený předkrm, což byl velký talíř plný arabských dobrot - hummus, baba ghanoush a různé pasty z chilli, rajčat a koriandru. K tomu byl podáván čerstvě upečený, křupavý, turecký chléb a dvě velké mísy míchaných salátů. Dále nám donesli kalamáry se skvělým dresingem. Stoly už se sice prohýbali ale nosili dál, byl to teprve začátek. Donesli 3 střední rybky, prý Sultán Ibrahim, která byli vynikající a o kterých jsme si mysleli, že jsou hlavním chodem. Ale hlavní chod teprve následoval. Byli už jsme totálně přežraní a donesli velkou rybu a začali ji před námi porcovat, což byla šoou. Číšník už v tom měl asi pořádný cvik, takže to bylo i velké představení, dokonce vyřízl něco z lica té ryby a dal mi to na talíř, že je to delikatesa. Cpali jsme tu rybu násilím do sebe, protože byla moc dobrá, i když jsme byli úplně přežraní. Sami jsme se divili, kolik se toho do nás vlezlo. Ryby byla skvělá, jmenovala se hamour - česky kanic . Sotva jsme oddechovali a oni donesli ještě dezert! Naštěstí už to bylo jen pár sladkých jednohubek - baklava a protože jsme slušně vychovaní, tak jsme jich pár zdlábli, ale byla to už opravdu poslední tečka. Byli jsme rádi, že jsme došli do Mohammedova Porsche. Doma jsme chvíli povykládali s Mohammedem a šli jsme spát a byli jsme nadšení z večeře, protože něco takového jsme nezažili a Marek bude muset vydělat hodně peněz, aby jsme to vůbec zažili.

Ráno jsme se rozloučili s Mohammedem, vyměnili jsme si kontakty a pozval nás, ať se při cestě zpátky zastavíme, že si na nás udělá více času a vezme nás na loď. Bylo by to skvělé, jestli nám to penízky dovolí, tak se za ním určitě zastavíme a vydáme se asi do jižního Ománu - do okolí Salalahu.

ZHODNOCENÍ A KALKULACE

Omán nás jednoznačně nadchnul, teď když na Omán vzpomínáme si nejprve vzpomeneme na skvělého Mohammeda a nezapomenutelnou večeři a také na nezapomenutelné kontrasty skalnatých hor a zeleně. Určitě bychom ho doporučili navštívit co nejdříve, dokud tuto krásu nezkazí turismus. Je tam sice trochu problém s předraženým ubytováním, ale není problém kdekoliv zapíchnout stan.

Celkově jsme najeli 1900 km, i když mapka ukazuje 1069 km, občas jsme měli nějaké zajížďky a občas jsme i přes moje skvělé navigátorské schopnosti (haha), bloudili.

TOP místa: Wádí Shab, Wahiba sands, Misfat Al Abryeen, Jebel Shams

Ománská kuchyně: jídlo nás moc nezaujalo, stravovali jsme se hlavně u Indů a Pákistánců, ale zamilovali jsme si čerstvý džus z limetky a máty

Celkově jsme v Ománu utratili 3900 Kč - z toho jsme za benzín zaplatili 1200 Kč.
Za půjčení auta jsme zaplatili 6500 Kč.
Za zpáteční jízdenky z Dubaje do Muscatu jsme zaplatili 1200 Kč.
Celkově nás 7 dní v Ománu dohromady pro oba stálo 11 600 Kč / denně jsme utratili v průměru méně než 1700 Kč.

Náš plán cesty:
Muscat - Daghmar - Wádí Shab - Tiwi - Súr - Ras Al Jinz - Bidiyah - Al Hawiyah - Wádí Bani Khalid - Nizva - Jabrin - Bahla - Al Hamra - Misfat Al Abryeen - Jebel Shams (Al Khutai) - Jabrin - Nakhal - Rustaq -  Seeb - Muscat (Velká mešita - Opera - Qurm - Muttrah - souq, pevnosti - Old Muscat - Národní muzeum, Sultánův palác - Al Bustan - Yiti)

 Náš okruh Ománem

Fotogalerie z Ománu je zde:

https://parekvasii.zonerama.com/Album/607955

Omán - první část

Kdysi jsem viděla v televizi nějaký cestopis o Ománu a říkala jsem Markovi, že bych tam chtěla, že to je jediná země, kde se pěstují kadidlovníky. On na to samozřejmě zapomněl, později četl nějaký cestopis a chtěl tam taky. A tak jsme vyrazili do Ománu, jedné ze dvou zemí, kde pořád vládne sultán (kdyby to někoho zajímalo, jmenuje se Kábus, nemá děti a Ománci ho milují), do údajně jedné z nejbezpečnějších zemí světa, prostě do Ománu, který nás nadchnul a doufáme, že se tam jednou vrátíme..

První dny cesty

Naši půlroční cestu odstartoval budík v 6 ráno v Praze, kde jsme měli možnost užít si naposledy na dloouhý čas třeba teplé vody ve sprše, nebo si dát Markovu oblíbenou snídani v podobě sýru mrsklého na rohlík.
Do Dubaje nás dopravilo letadlo společnosti Smartwings, kde Marek ukořistil letenky za 5000 Kč pro oba a za ty prachy to byla slušná jízda. Dostali jsme i najíst, trochu bílého vína a pustili nám český film Báječná léta pod psa.

Do Dubaje jsme dorazili při západu Slunce a hned jsme jeli metrem o pár zástavek dál na stanici Al Rigga, kde byla asi kilometr daleko kancelář Ománského národního přepravce - ONTC - se kterým jsme chtěli jet nočním busem do Muscatu. Autobusy tohoto přepravce mají jezdit 3x denně - přibližně v 6, 15 a 23 hodin a zpáteční jízdenka stojí 180 AED pro oba ( 1 200 Kč.) Po této úmorné cestě jsme se dozvěděli, že noční bus dneska nejede, pojede až ten ranní. Paráda. Zašli jsme si aspoň na večeři a museli jsme zpět na letiště, abychom tam přespali, protože se nám nechtělo utrácet za hotel. Spali jsme na terminálu 1,kde byl aspoň docela klid.

Nocování na letiští v Dubaji

Brzo ráno jsme se vypakovali  z letiště a museli jsme si vzít taxíka, protože metro v Dubaji jezdí až od 6 hodin. Za taxík jsme vyplázli 40 AED (260 Kč) a byli jsme u autobusu první. Autobus vyjel až po hodině a půl, takže jsme klidně mohli jet metrem za pár kaček. Překvapilo nás, že byl celou dobu nastartovaný. V Dubaji a v Ománu se vůbec motory málokdy vypínají - jdeš si vybrat do bankomatu, necháš nastartované prázdné auto, jdeš natankovat - necháš nastartovaný motor. No joo, to se jim to jezdí, když mají litr benzínu za 7 korun.

Cesta docela ubíhala, i když trvala asi 7 hodin, ale většinu jsem prospala. Další drobný zádrhel nastal na hranicích, kde ještě na straně od Emirátů zjistili, že v systému vůbec nemají zapsaný můj vstup do země, ale naštěstí jsem razítko v pase měla, jen mě na letišti, při pasové kontrole někdo odbyl, tak to byla formalita a malé zdržení, než si to chlapci dali do pořádku. Na Ománské straně nás aspoň potěšili tím, že jsme měli vízum zadarmo (díky Common Visa Facility).

Po příjezdu na letiště, kde jsme měli mít zarezervované půjčení auta, jsme zjistili, že naše slavná společnost Dollar nemá na letišti pobočku. Naštěstí se našlo pár dobrých lidí, díky kterým jsme do půjčovny mohli zavolat a oni si pro nás přijeli. Prý tam na nás čekali s cedulí s naším jménem, bohužel jsme přijeli pozdě, kvůli zrušenému nočnímu busu. Taková škoda, konečně jsme se taky mohli cítit jako hvězdy, na které na letišti někdo čeká.

Dostali jsme pěkné fáro Mitsubishi Lancer, poměrné nové, ale už teda dost odřené. Ale skvěle nám ten týden sloužilo. Ihned po převzetí auta Marek vyjel neznámo kam, tak jsem honem ťukla do navigace na něco a dojeli jsme do Muscatu - do turistické části Muttrah, kde jsou nějaké pevnosti, přístav a starobylý trh. Vše jsme si jen líně projeli autem a zamířili jsme do asi 100 km vzdálené rybářské vesničky Daghmar, o které jsme četli samou chválu, ale dohromady tam nic nebylo. Aspoň jsme tam přespali na pláži.

Rybářská vesnička Daghmar

Časně ráno jsme vyrazili do nedalekého Wádí Shab. Bylo to jedno z nejpěknějších míst, které jsme kdy viděli. Parááda. Ale postupně.. Wádí je údolí mezi skalami, kde většinou protéká řeka a kolem ní je plno zeleně. Nachází se většinou v arabských zemích u pouští. Vstup do tohoto wádí začínal hned pod dálničním mostem, kde bylo i parkoviště a veřejné záchody. Veřejné záchody jsou v Ománu kapitola sama. Zatímco u nás bych měla strach na veřejný záchod jít, v Ománu to šlo bez obav. Všude mají veřejné záchody nové, moc pěkné a ke každému veřejnému záchodu patřil neodmyslitelně jeden Ind, jenž tam uklízel. Dokonce to vypadalo, že je práce na záchodech pro Inda potěšení. Vždy nás u záchodů Indové uvítali a ukazovali, kam máme jít. Když jsme toaletu opustili s radostí tam vběhli, jako by se řídili mottem Ostravských kanalizací a odpadů: "Vaše hovno, naše radost!" No bylo to prostě hodně vtipné, kdo by to byl řekl, že veřejné záchody využijeme i jako umývárnu a prádelnu.

Do Wádí bylo potřeba si nejprve vzít lodičku, za kterou chtěli za zpáteční jízdenku pro oba 2 OMR (130 Kč). Dále jsme wádím procházeli asi hodinu pěšky, kochali se krásnými výhledy na křišťálově průzračná jezírka a na kontrasty skal a zeleně - hlavně palem, které jsme si v Ománu úplně zamilovali. Pak jsme došli do ráje.K překrásnému jezírku s průzračnou vodou a jedinečnými výhledy. Posuďte sami. Bylo to určitě nejkrásnější koupání, jaké jsme kdy zažili.

Koupání ve Wádí Shab

Až jsme se tady dokochali - a že nám to trvalo dlouho, zamířili jsme do nedaleké vesničky Tiwi na oběd. Nacházela se tam i malá pevnůstka, prostře super a hlavně je zde další, přírodní krása - wádi Tiwi. Bohužel jsme museli pospíchat dál, měli jsme nabitý program. Zamířili jsme do krásného, přístavního městečka Sur. Jen jsme si ho ale rychle projeli, hledali jsme hlavně internetovou kavárnu. Ne že bychom byli takoví závisláci, ale neudělali jsme si moc dobrý plán cesty a potřebovali jsme dohledat informace. Detailnější itinerář jsme docela podcenili. Při našich cestách vše dohledáváme za pochodu, na internetu, ale tady nebylo wifi připojení vůbec nikde, tak jsme improvizovali.

Večer jsme chtěli stihnout prohlídku v želví rezervaci Ras Al Jinz. Několik druhů mořských želv zde plave tisíce kilometrů, aby na místních krásných plážích nakladla vajíčka. Kousek od pláží vyrostla krásná moderní budova, kde nechybí želví muzeum, restaurace a samozřejmě předražené ubytování (nejdražší ubytování v bungalovech stálo přes 6 000 Kč). Prohlídka, na které je možno vidět nejen kladení želvích vajíček, ale i samotné líhnutí malinkých želviček, bývá dvakrát denně. Večerní prohlídka začíná ve 20:30 a noční ve 4:30, obě dvě stojí 3 OMR (200 Kč). My jsme dorazili na večerní prohlídku, ale bylo tam asi 100 lidí. Usoudili jsme, že to nemá cenu a rozhodli se jít na ranní prohlídku, na kterou chodí měně lidí a mohou se navíc želvy i fotografovat. Večer pracovníci rezervace prohledávali pláže, jestli náhodou nějaká želva nedorazila a stejně žádnou nenašli, takže se ani večerní prohlídka nekonala a všichni nedočkavci odjeli pryč. Na parkovišti jsme zůstali jen my, stejně jsme tam chtěli přespat.

Želví pláž v Ras Al Jinz

Budík nám ráno zazvonil časně a vyrazili jsme na druhý pokus na prohlídku. I tak tam bylo 50 lidí, takže nás rozdělili do dvou skupin a ihned se vyrazilo minibusem k nedalekým plážím. Zde začal náš friend Abdulla prohledávat pláže, jestli tam nějaká želva nezabloudila. Bohužel jsme neměli štěstí ani tentokrát a želvy jsme neviděli. Přece jen je to příroda a nedá se to ovlivnit, alespoň jsme nic neplatili. A navíc budeme mít více příležitostí vidět mořské želvy. Joo a byl tady internet, takže jsme si pointernetovali a vyrazili dál.

K auto jsme došli, když už se rozednívalo, a proto jsme se rozhodli vyrazit dál, aby jsme toho zase co nejvíce stihli. Naším dalším zastavením byla poušť Wahiba. Poušť není nikterak rozlehlá, zaujímá plochu asi jen 12 500 km², ale má užasný, načervenalý a velice jemný písek. Přijeli jsme do městečka Bidiyah a začali jsme projíždět okolí abychom našli vhodné místo, kde vejít do pouště - na pořádné duny.

Zkoumali jsme okolí, až jsme někde zabloudili a do cesty nám vlezly otravné děcka. Pořvávali money money, chocolate chocolate, tak pěkně si je tady turisti naučili. Smradi jedni nám nechtěli dát pokoj a začali se nám dobývat do auta, otevírat dveře a byli velice neodbytní. Nějaké čokolády jsme jim dali, ať už nám hlavně dají pokoj, ale asi němečtí důchodci dávají víc a všechny si utíkaly pro šutry, aby to mohly po našem autu hodit. Moje nervy. Vylezla jsem a začla po nich řvát, až konečně ti nevychovanci zmizli a my mohli v klidu odjet. Vůbec to nebyl příjemný zážitek, to je teda výchova.

Poté už jsme konečně našli pěkné místo u vesničky Al Hawiyah a šli si konečně užívat písečných dun. Výhledy byly úžasné, v dálce byly vidět divoké kozenky a nedaleko v kleci, zavření chudáci velbloudi. Písek byl tak jemný, že jsme ho snad ještě teď máme v botách a v pr.. Škoda, že jsme si nemohli dovolit spaní v poušti, ceny startovaly tak na 1600 Kč pro jednoho. Mnoho turistů tam také míří provětrat své půjčené 4x4 a taky tam často, díky svým nulovým zkušenostem, zapadnou. I bez drahých špásů jsme si poušť užili.

 Poušť Wahiba

Byl už ale čas posunout se o dům dál. Zamířili jsme k další top turistické atrakci Ománu - Wádí Bani Khalid. Se skvělým Wádí Shab se rovnat nemůže, ale přesto stojí za návštěvu. Cesta do wádí byla lemována horami a byla plná serpentýn. Před wádí bylo velké parkoviště, odkud to bylo jen kousek do samotného wádí. Wádí Bani Khalid je hodně turistické, nachází se zde drahá restaurace, kde jen obyčejný hambáč stál asi 7 OMR (skoro 470 Kč). Má tam ale být jeskyně, kde člověk určitě nepotká mnoho turistů, protože je velmi těžko přístupná. Chtěli jsme tam vyrazit druhý den ráno, ale už se nám tam moc nechtělo vracet, protože jsme ve wádí byli asi 3x na procházce. A pořád bylo plné německých důchodců, nebo místních čumilů, kteří okukovali koupající se turistky v plavkách. Večer jsme zakončili skvělou večeří u Pákistánce a přespali jsme u nějakého prázdného stavení.

Wádí Bani Khalid