Omán - první část

Kdysi jsem viděla v televizi nějaký cestopis o Ománu a říkala jsem Markovi, že bych tam chtěla, že to je jediná země, kde se pěstují kadidlovníky. On na to samozřejmě zapomněl, později četl nějaký cestopis a chtěl tam taky. A tak jsme vyrazili do Ománu, jedné ze dvou zemí, kde pořád vládne sultán (kdyby to někoho zajímalo, jmenuje se Kábus, nemá děti a Ománci ho milují), do údajně jedné z nejbezpečnějších zemí světa, prostě do Ománu, který nás nadchnul a doufáme, že se tam jednou vrátíme..

První dny cesty

Naši půlroční cestu odstartoval budík v 6 ráno v Praze, kde jsme měli možnost užít si naposledy na dloouhý čas třeba teplé vody ve sprše, nebo si dát Markovu oblíbenou snídani v podobě sýru mrsklého na rohlík.
Do Dubaje nás dopravilo letadlo společnosti Smartwings, kde Marek ukořistil letenky za 5000 Kč pro oba a za ty prachy to byla slušná jízda. Dostali jsme i najíst, trochu bílého vína a pustili nám český film Báječná léta pod psa.

Do Dubaje jsme dorazili při západu Slunce a hned jsme jeli metrem o pár zástavek dál na stanici Al Rigga, kde byla asi kilometr daleko kancelář Ománského národního přepravce - ONTC - se kterým jsme chtěli jet nočním busem do Muscatu. Autobusy tohoto přepravce mají jezdit 3x denně - přibližně v 6, 15 a 23 hodin a zpáteční jízdenka stojí 180 AED pro oba ( 1 200 Kč.) Po této úmorné cestě jsme se dozvěděli, že noční bus dneska nejede, pojede až ten ranní. Paráda. Zašli jsme si aspoň na večeři a museli jsme zpět na letiště, abychom tam přespali, protože se nám nechtělo utrácet za hotel. Spali jsme na terminálu 1,kde byl aspoň docela klid.

Nocování na letiští v Dubaji

Brzo ráno jsme se vypakovali  z letiště a museli jsme si vzít taxíka, protože metro v Dubaji jezdí až od 6 hodin. Za taxík jsme vyplázli 40 AED (260 Kč) a byli jsme u autobusu první. Autobus vyjel až po hodině a půl, takže jsme klidně mohli jet metrem za pár kaček. Překvapilo nás, že byl celou dobu nastartovaný. V Dubaji a v Ománu se vůbec motory málokdy vypínají - jdeš si vybrat do bankomatu, necháš nastartované prázdné auto, jdeš natankovat - necháš nastartovaný motor. No joo, to se jim to jezdí, když mají litr benzínu za 7 korun.

Cesta docela ubíhala, i když trvala asi 7 hodin, ale většinu jsem prospala. Další drobný zádrhel nastal na hranicích, kde ještě na straně od Emirátů zjistili, že v systému vůbec nemají zapsaný můj vstup do země, ale naštěstí jsem razítko v pase měla, jen mě na letišti, při pasové kontrole někdo odbyl, tak to byla formalita a malé zdržení, než si to chlapci dali do pořádku. Na Ománské straně nás aspoň potěšili tím, že jsme měli vízum zadarmo (díky Common Visa Facility).

Po příjezdu na letiště, kde jsme měli mít zarezervované půjčení auta, jsme zjistili, že naše slavná společnost Dollar nemá na letišti pobočku. Naštěstí se našlo pár dobrých lidí, díky kterým jsme do půjčovny mohli zavolat a oni si pro nás přijeli. Prý tam na nás čekali s cedulí s naším jménem, bohužel jsme přijeli pozdě, kvůli zrušenému nočnímu busu. Taková škoda, konečně jsme se taky mohli cítit jako hvězdy, na které na letišti někdo čeká.

Dostali jsme pěkné fáro Mitsubishi Lancer, poměrné nové, ale už teda dost odřené. Ale skvěle nám ten týden sloužilo. Ihned po převzetí auta Marek vyjel neznámo kam, tak jsem honem ťukla do navigace na něco a dojeli jsme do Muscatu - do turistické části Muttrah, kde jsou nějaké pevnosti, přístav a starobylý trh. Vše jsme si jen líně projeli autem a zamířili jsme do asi 100 km vzdálené rybářské vesničky Daghmar, o které jsme četli samou chválu, ale dohromady tam nic nebylo. Aspoň jsme tam přespali na pláži.

Rybářská vesnička Daghmar

Časně ráno jsme vyrazili do nedalekého Wádí Shab. Bylo to jedno z nejpěknějších míst, které jsme kdy viděli. Parááda. Ale postupně.. Wádí je údolí mezi skalami, kde většinou protéká řeka a kolem ní je plno zeleně. Nachází se většinou v arabských zemích u pouští. Vstup do tohoto wádí začínal hned pod dálničním mostem, kde bylo i parkoviště a veřejné záchody. Veřejné záchody jsou v Ománu kapitola sama. Zatímco u nás bych měla strach na veřejný záchod jít, v Ománu to šlo bez obav. Všude mají veřejné záchody nové, moc pěkné a ke každému veřejnému záchodu patřil neodmyslitelně jeden Ind, jenž tam uklízel. Dokonce to vypadalo, že je práce na záchodech pro Inda potěšení. Vždy nás u záchodů Indové uvítali a ukazovali, kam máme jít. Když jsme toaletu opustili s radostí tam vběhli, jako by se řídili mottem Ostravských kanalizací a odpadů: "Vaše hovno, naše radost!" No bylo to prostě hodně vtipné, kdo by to byl řekl, že veřejné záchody využijeme i jako umývárnu a prádelnu.

Do Wádí bylo potřeba si nejprve vzít lodičku, za kterou chtěli za zpáteční jízdenku pro oba 2 OMR (130 Kč). Dále jsme wádím procházeli asi hodinu pěšky, kochali se krásnými výhledy na křišťálově průzračná jezírka a na kontrasty skal a zeleně - hlavně palem, které jsme si v Ománu úplně zamilovali. Pak jsme došli do ráje.K překrásnému jezírku s průzračnou vodou a jedinečnými výhledy. Posuďte sami. Bylo to určitě nejkrásnější koupání, jaké jsme kdy zažili.

Koupání ve Wádí Shab

Až jsme se tady dokochali - a že nám to trvalo dlouho, zamířili jsme do nedaleké vesničky Tiwi na oběd. Nacházela se tam i malá pevnůstka, prostře super a hlavně je zde další, přírodní krása - wádi Tiwi. Bohužel jsme museli pospíchat dál, měli jsme nabitý program. Zamířili jsme do krásného, přístavního městečka Sur. Jen jsme si ho ale rychle projeli, hledali jsme hlavně internetovou kavárnu. Ne že bychom byli takoví závisláci, ale neudělali jsme si moc dobrý plán cesty a potřebovali jsme dohledat informace. Detailnější itinerář jsme docela podcenili. Při našich cestách vše dohledáváme za pochodu, na internetu, ale tady nebylo wifi připojení vůbec nikde, tak jsme improvizovali.

Večer jsme chtěli stihnout prohlídku v želví rezervaci Ras Al Jinz. Několik druhů mořských želv zde plave tisíce kilometrů, aby na místních krásných plážích nakladla vajíčka. Kousek od pláží vyrostla krásná moderní budova, kde nechybí želví muzeum, restaurace a samozřejmě předražené ubytování (nejdražší ubytování v bungalovech stálo přes 6 000 Kč). Prohlídka, na které je možno vidět nejen kladení želvích vajíček, ale i samotné líhnutí malinkých želviček, bývá dvakrát denně. Večerní prohlídka začíná ve 20:30 a noční ve 4:30, obě dvě stojí 3 OMR (200 Kč). My jsme dorazili na večerní prohlídku, ale bylo tam asi 100 lidí. Usoudili jsme, že to nemá cenu a rozhodli se jít na ranní prohlídku, na kterou chodí měně lidí a mohou se navíc želvy i fotografovat. Večer pracovníci rezervace prohledávali pláže, jestli náhodou nějaká želva nedorazila a stejně žádnou nenašli, takže se ani večerní prohlídka nekonala a všichni nedočkavci odjeli pryč. Na parkovišti jsme zůstali jen my, stejně jsme tam chtěli přespat.

Želví pláž v Ras Al Jinz

Budík nám ráno zazvonil časně a vyrazili jsme na druhý pokus na prohlídku. I tak tam bylo 50 lidí, takže nás rozdělili do dvou skupin a ihned se vyrazilo minibusem k nedalekým plážím. Zde začal náš friend Abdulla prohledávat pláže, jestli tam nějaká želva nezabloudila. Bohužel jsme neměli štěstí ani tentokrát a želvy jsme neviděli. Přece jen je to příroda a nedá se to ovlivnit, alespoň jsme nic neplatili. A navíc budeme mít více příležitostí vidět mořské želvy. Joo a byl tady internet, takže jsme si pointernetovali a vyrazili dál.

K auto jsme došli, když už se rozednívalo, a proto jsme se rozhodli vyrazit dál, aby jsme toho zase co nejvíce stihli. Naším dalším zastavením byla poušť Wahiba. Poušť není nikterak rozlehlá, zaujímá plochu asi jen 12 500 km², ale má užasný, načervenalý a velice jemný písek. Přijeli jsme do městečka Bidiyah a začali jsme projíždět okolí abychom našli vhodné místo, kde vejít do pouště - na pořádné duny.

Zkoumali jsme okolí, až jsme někde zabloudili a do cesty nám vlezly otravné děcka. Pořvávali money money, chocolate chocolate, tak pěkně si je tady turisti naučili. Smradi jedni nám nechtěli dát pokoj a začali se nám dobývat do auta, otevírat dveře a byli velice neodbytní. Nějaké čokolády jsme jim dali, ať už nám hlavně dají pokoj, ale asi němečtí důchodci dávají víc a všechny si utíkaly pro šutry, aby to mohly po našem autu hodit. Moje nervy. Vylezla jsem a začla po nich řvát, až konečně ti nevychovanci zmizli a my mohli v klidu odjet. Vůbec to nebyl příjemný zážitek, to je teda výchova.

Poté už jsme konečně našli pěkné místo u vesničky Al Hawiyah a šli si konečně užívat písečných dun. Výhledy byly úžasné, v dálce byly vidět divoké kozenky a nedaleko v kleci, zavření chudáci velbloudi. Písek byl tak jemný, že jsme ho snad ještě teď máme v botách a v pr.. Škoda, že jsme si nemohli dovolit spaní v poušti, ceny startovaly tak na 1600 Kč pro jednoho. Mnoho turistů tam také míří provětrat své půjčené 4x4 a taky tam často, díky svým nulovým zkušenostem, zapadnou. I bez drahých špásů jsme si poušť užili.

 Poušť Wahiba

Byl už ale čas posunout se o dům dál. Zamířili jsme k další top turistické atrakci Ománu - Wádí Bani Khalid. Se skvělým Wádí Shab se rovnat nemůže, ale přesto stojí za návštěvu. Cesta do wádí byla lemována horami a byla plná serpentýn. Před wádí bylo velké parkoviště, odkud to bylo jen kousek do samotného wádí. Wádí Bani Khalid je hodně turistické, nachází se zde drahá restaurace, kde jen obyčejný hambáč stál asi 7 OMR (skoro 470 Kč). Má tam ale být jeskyně, kde člověk určitě nepotká mnoho turistů, protože je velmi těžko přístupná. Chtěli jsme tam vyrazit druhý den ráno, ale už se nám tam moc nechtělo vracet, protože jsme ve wádí byli asi 3x na procházce. A pořád bylo plné německých důchodců, nebo místních čumilů, kteří okukovali koupající se turistky v plavkách. Večer jsme zakončili skvělou večeří u Pákistánce a přespali jsme u nějakého prázdného stavení.

Wádí Bani Khalid